Miguel Mañara Vicentelo de Leca (3. března 1627 Sevilla – 9. května 1679 tamtéž) byl španělský šlechtic a filantrop. Katolická církve jej uctívá jako ctihodného.

Život

Původ Jeho otec Tomás Mañara Leca Colona pocházel z Korsiky. Narodil se v Calvi, které tehdy patřilo pod Janovskou republiku, kolem roku 1574. Později se přestěhoval do Sevilly. Jeho matka Jerónima Anfriano Vicentelo se narodila kolem roku 1590; pocházela z rodu Anfriano, původem z Calvi, a z rodiny Vicentelo italského původu.

Tomás Mañara se vydal do zámořských držav ve španělské Americe, kde strávil téměř deset let. Vrátil se jako bohatý obchodník a s otrokyní jménem Martina. Po roce 1607 se opět vráli do Ameriky. Je možné, že poté pobýval čtyři roky v Peru.

Na přelomu let 1611 a 1612 se Tomás oženil s Jerónimou.

Manželé žili ve farnosti svatého Mikuláše. Roku 1623 koupili palácový dům na ulici Levíes ve farnosti svatého Bartoloměje. Tento dům přešel roku 1916 do vlastnictví Bratrstva Svaté lásky (Hermandad de la Santa Caridad) a v roce 1989 jej zakoupila Junta de Andalucía.

Z deseti dětí, které manželé měli, přežilo pouze šest:

Juan Antonio, narozený roku 1613, zemřel roku 1640 Isabel, která se provdala za Juana Gutiérreze Tella de Guzmána y Medinu a zemřela roku 1688 Ana María, řeholnice v klášteře svaté Kláry María Jerónima, zemřela roku 1633 ve čtrnácti letech Francisco, duchovní, který zemřel roku 1640 těsně před jmenováním kanovníkem sevillské katedrály a arcijáhnem v Carmoně Miguel Mañara, který byl devátým z dětí.

Tomás byl také členem Svatého oficia.

Mládí Narodil se 3. března 1627 v Seville.

Jeho otec Tomás získal roku 1633 od krále Filipa IV. povolení zřídit v rodině majorát.

Tomás byl nucen prokázat, že pochází ze šlechtického rodu (po větvi Leca), aby jeho syn Juan Antonio mohl vstoupit do Řádu svatého Jakuba a jeho syn Miguel do Řádu calatravských rytířů.

Rada vojenských řádů dne 12. června 1635 schválila udělení členství Řádu Calatravy Miguelu Mañarovi, kterému bylo tehdy osm let. Slavnostní obléknutí hábitu se konalo v kostele kláštera San Clemente.

Není známo, jaké vzdělání získal, avšak jeho současníci obdivovali, že dokázal číst a vykládat Bibli v latině. Když Miguel Mañara zemřel, jeho zpovědník Juan Grande Santos de San Pedro našel mezi jeho věcmi Bibli plnou poznámek na okrajích, psaných jeho vlastní rukou.

Roku 1640 jeho starší bratři Juan Antonio a Francisco zemřeli, proto dědictví připadlo na Miguela.

V letech 1645–1650 byl zvolen zástupcem Bratrstva Samoty (Hermandad de la Soledad) v kostele svatého Vavřince.

Roku 1648 se nadálku oženil s Jerónimou Marií Antoniou Carrillo de Mendoza y Castrillo, která do té doby žila v Granadě a byla jedinou dědičkou majetku svých rodičů. Sňatek na dálku se konal 31. srpna v domě nevěsty a 14. září jej schválil kanovník Gonzalo de Acosta. Později se nevěsta přestěhovala do Sevilly.

Miguel se občas uchyloval na panství, která vlastnila matka jeho ženy, v Montejaque a Benaojánu v pohoří Serranía de Ronda, kde se věnoval lovu, a také do kláštera bosých karmelitánů Desierto de las Nieves v El Burgu.

V roce 1651 mu byl udělen úřad provinciála a soudce Svatého bratrstva (Santa Hermandad), k němuž náležel úřad alcade mayor (starosta). Jako starosta se zabýval různými obory.

Vdovec Dne 17. září 1761 ovdověl. O pár měsíců později se Miguel na dobu pěti či šesti měsíců uchýlil do kláštera bosých karmelitánů Desierto de las Nieves. Historikové považují smrt jeho manželky za klíčový moment, který vedl k jeho duchovní konverzi.

Zvažoval, že se stáhne ze světa a stane se řeholníkem; kartuziánem, františkánem nebo mercedářem. Jeho zpovědník Juan de la Presentación, bosý mercedář z kláštera svatého Josefa, jej od toho odradil s tím, že bude Bohu užitečnější tím, že bude působit mezi lidmi. Také arcibiskup Sevilly Antonio Payno Osorio, s nímž měl přátelský vztah, mu od myšlenky ústraní doporučil upustit.

Bratrstvo svaté lásky O Bratrstvu svaté lásky (Hermandad de la Santa Caridad) existují zmínky již od poloviny 15. století. V roce 1456 věnoval sevillčan Pedro Martínez de la Caridad peníze, aby jeho bratři mohli pohřbívat popravené. Tato instituce se dlouhou dobu věnovala sbírání těl utopených v řece a pohřbívání chudých a popravených.

V roce 1588 bratrstvo rozhodlo o usídlení v kapli svatého Jiří, která se nacházela v Atarazanas. Jelikož jim kaple přestala stačit, začali ve čtyřicátých letech 17. století stavět nový kostel na tomto místě. Práce byly pozastaveny v roce 1658, kdy byla již dokončena hlavní loď a hlavní kaple. Později došlo k dokončení stavby.

Stanovy bratrstva, obnovené v roce 1661, stanovily, že jeho cílem je využívat almužny k pohřbívání mrtvých, kteří neměli, kdo by je pohřbil, přivádět chudé do nemocnic, sbírat těla popravených, doprovázet k popravě, pohřbívat je a sloužit za ně mše.

Odpoledne 13. srpna 1662 se Miguel Mañara procházel u řeky Guadalquivir. Když prošel kolem kostela svatého Jiří, potkal několik členů bratrstva, včetně staršího bratra Diega de Mirafuentes, s nímž navázal rozhovor a požádal o přijetí do bratrstva.

Dne 27. prosince 1662 se Mañara nabídl do služby na následující měsíc leden. Zavázal se tak procházet ulice a hledat chudé, kteří umírají bez pomoci, připravovat vše potřebné pro jejich pohřeb a doprovázet je s insigniemi bratrstva, přičemž nahlas opakoval: „Almužna na pohřbení chudých svaté lásky našeho Pána Ježíše Krista.“

V květnu 1663 požádal o možnost vybírat almužny pro bratrstvo u vchodu do katedrály. Poté sbíral almužny pro postižené povodní a řešil některé ekonomické problémy bratrstva.

Na zasedání 9. prosince 1663 upozornil, že chudí, kteří jsou vystaveni nepřízni počasí, často umírají, a proto navrhl zajistit jim přístřeší přes noc. Někteří členové bratrstva s tím nesouhlasili, jiní řekli, aby to udělal, ale bez jejich pomoci.

Podle zápisů organizace byl 27. prosince 1663 Miguel Mañara jednomyslně zvolen starším bratrem.

Mañara se rovněž věnoval sbírání almužen, které rozděloval, a spolu s farnostmi a kláštery zjišťoval potřeby ve městě, aby mohl poskytovat pomoc.

Zasloužil se o vybudování tří nemocnic pro chudé a založením Bratrstva pokání, které se o nemocnice staralo.

Koncem dubna 1679 onemocněl tyfem, který město sužoval. Zemřel 9. května téhož roku. Pohřben byl v kostele svatého Jiří.

Proces svatořečení Informativní proces byl zahájen následující rok po smrti, ale nedošlo k jeho úspěšnému dokončení. Dne 18. srpna 1770 byl oficiálně zahájen proces svatořečení. Dne 6. července 1985 uznal papež Jan Pavel II. jeho hrdinské ctnosti.

Odkazy Reference

Externí odkazy The Hagiography Circle

Kategorie:Muži Kategorie:Ctihodní Kategorie:Španělští šlechtici Kategorie:Filantropové Kategorie:Narození 3. března Kategorie:Narození v roce 1627 Kategorie:Narození v Seville Kategorie:Úmrtí 9. května Kategorie:Úmrtí v roce 1679 Kategorie:Úmrtí v Seville