Diane Arbusová (nepřechýleně Diane Arbus; rozozená Nemerov, 14. března 1923 New York – 26. července 1971 New York)"Diane Arbus, her vision, life, and death" by Patricia Bosworth, The New York Times, May 13, 1984. Accessed May 10, 2017 byla americká fotografka. Fotografovala široké spektrum námětů, včetně striptérek, pouťových performerů, naturistů, lidí s trpasličím vzrůstem, dětí, matek, párů, starších lidí a rodin ze střední třídy i na pokraji společnosti, jako jsou transvestité, giganti, prostitutky, ale také dvojčata nebo lidé v neobvyklých pózách a situacích. Své objekty zachycovala v jejich přirozeném prostředí: doma, na ulici, na pracovišti či v parku. „Je známá tím, že rozšířila představy o přijatelných tématech a narušila konvence přiměřené distance mezi fotografem a objektem. Tím, že si své objekty spíše získávala než objektivizovala, dokázala ve své práci zachytit vzácnou psychologickou intenzitu.“DeCarlo, Tessa (May 2004). "A Fresh Look at Diane Arbus". Smithsonian magazine. Retrieved December 13, 2017.
Ve svém článku „Arbus Reconsidered“ z roku 2003 v New York Times Magazine uvádí novinář Arthur Lubow: „Fascinovali ji lidé, kteří si zjevně vytvářeli vlastní identitu – transvestité, naturisté, účinkující na pouťových show, tetovaní muži, nově zbohatlíci či fanoušci filmových hvězd – a také ti, kteří byli uvězněni v uniformě, jež jim už neposkytovala žádné bezpečí ani pohodlí.“ Michael Kimmelman ve své recenzi výstavy Diane Arbus Revelations napsal, že její dílo „proměnilo fotografii (Arbusová je dnes – v dobrém i zlém – přítomna v tvorbě mnoha současných fotografů)“.
Za svého života dosáhla určitého uznání a proslulosti publikováním fotografií (od roku 1960) v časopisech jako Esquire, Harper's Bazaar, londýnský Sunday Times Magazine a Artforum. V roce 1963 jí Guggenheimova nadace udělila stipendium na projekt „American Rites, Manners and Customs“, které jí bylo v roce 1966 prodlouženo. John Szarkowski, vedoucí fotografického oddělení Muzea moderního umění (MoMA) v New Yorku v letech 1962–1991, její tvorbu podporoval a zařadil ji do své výstavy New Documents (1967) spolu s pracemi Lee Friedlandera a Garry Winogranda. Její fotografie byly zahrnuty i do řady dalších významných skupinových výstav.
V roce 1972, rok po její sebevraždě, se Arbusová stala první fotografkou zastoupenou na Benátském bienále,John Simon Guggenheim Memorial Foundation. "Fellows. Diane Arbus". Retrieved February 4, 2010. kde její fotografie představovaly „ohromující senzaci amerického pavilonu“ a byly označeny za „mimořádně silné a velmi zvláštní“.
První velká retrospektiva její tvorby se konala v roce 1972 v MoMA a kurátoroval ji Szarkowski. Výstava zaznamenala do té doby nejvyšší návštěvnost v historii muzea. Putovní výstavy její práce v letech 1972–1979 zhlédly miliony návštěvníků. Kniha vydaná k výstavě, Diane Arbus: An Aperture Monograph, editovaná Doon Arbusovou a Marvinem Israelem a poprvé publikovaná v roce 1972, nebyla nikdy stažena z prodeje.
Raný život a vzdělání Arbusová se narodila jako Diane Nemerovová ve městě New York City v židovské rodině Davida Nemerova (1895–1963) a Gertrudy Russek (1901–1994). židovským imigrantům; otcovi předci pocházeli z Ruska, matčini z jihozápadního Slezska. Vlastnili obchodní dům s dámskou módou Russeks na Fifth Avenue, který spoluzaložil její dědeček Frank Russek, polsko-židovský imigrant do Spojených států. David se později stal předsedou společnosti."DAVID NEMEROV OF RUSSEKS DIES," The New York Times.Schjeldahl, Peter. "Looking Back: Diane Arbus at the Met", The New Yorker, March 21, 2005. Retrieved February 4, 2010. Díky rodinnému bohatství byla Arbusová během 30. let izolována od dopadů velké hospodářské krize. Její otec se po odchodu z Russeks stal malířem. Mladší sestra Renee Nemerov Sparkia Brownová (1928–2012) se stala sochařkou a designérkou a starší bratr, básník Howard Nemerov (1920–1991), vyučoval angličtinu na Washington University v St. Louis a byl jmenován United States Poet Laureate. Howardův syn je historik umění Alexander Nemerov.
Rodiče Arbusové se výchově dětí příliš nevěnovali; děti byly svěřeny do péče chův a vychovatelek. Její matka vedla rušný společenský život a přibližně rok trpěla klinickou depresí, z níž se později zotavila, zatímco otec byl vytížen prací. Diane se od rodiny i svého privilegovaného dětství postupně distancovala.
Za muže si vzala Allana Arbuse (1918–2013), který pracoval jako fotograf a později vešel ve známost jako herec. Spolu měli dvě dcery. Jejich první dcera Doon se narodila v roce 1945 a později se stala spisovatelkou. Jejich druhá dcera Amy se narodila v roce 1954 a stala se fotografkou. Diane a Allan Arbusovi začali žít odděleně v roce 1959 a rozvedeni byli v roce 1969.
Arbusová navštěvovala Ethical Culture Fieldston School, přípravnou školu pro vysokoškolské studium.Rubinfien, Leo. "Where Diane Arbus Went". Art in America, vol. 93, no. 9, s. 65–71, 73, 75, 77, October 2005.
Kariéra Arbusová obdržela svůj první fotoaparát, Graflex, od Allana krátce po jejich sňatku. Krátce nato začala navštěvovat kurzy u fotografky Berenice Abbottové. Zájem Arbusových o fotografii je v roce 1941 přivedl do galerie Alfreda Stieglitze, kde se seznámili s tvorbou fotografů, jako byli Mathew Brady, Timothy O'Sullivan, Paul Strand, Bill Brandt a Eugène Atget.Diane Arbus: Revelations. New York: Random House, 2003. .Ronnen, Meir. "The Velazquez of New York". The Jerusalem Post, October 10, 2003. Retrieved February 12, 2010. Na počátku 40. let zaměstnal Dianin otec Dianu i Allana k fotografování reklam pro svůj obchodní dům. Allan byl během druhé světové války fotografem U.S. Army Signal Corps.
V roce 1946, po válce, založili Arbusovi komerční fotografické studio „Diane & Allan Arbus“, kde Diane působila jako art direktorka a Allan jako fotograf. Diane vytvářela koncepty snímků a starala se o modely, ale s touto rolí byla nespokojená; i její manžel ji považoval za „ponižující“. Publikovali v časopisech Glamour, Seventeen, Vogue a dalších, přestože „oba nenáviděli módní svět“.Tarzan, Deloris. "Arbus – Her Brutal Lens Disclosed Aspects Previously Unseen in Her Subjects". The Seattle Times, September 21, 1986. Přes více než 200 stran módních editorialů v Glamour a přes 80 stran ve Vogue byla jejich módní fotografie hodnocena jako „průměrná“.O'Neill, Alistair. "A Young Woman, N.Y.C." Photography & Culture, vol. 1, no. 1, s. 7–20, July 2008. Na významné výstavě Edwarda Steichena Lidská rodina (1955) byla vystavena fotografie Arbusových zobrazující otce a syna čtoucí noviny.
V roce 1954 krátce studovala u Alexeje Brodoviče. Zásadní vliv na ni však mělo studium u Lisetty Modelové, započaté v roce 1956, které ji přivedlo k soustředění výhradně na vlastní tvorbu. Téhož roku ukončila komerční fotografii a začala číslovat své negativy. (Její poslední známý negativ nese číslo 7459.) Na radu Modelové trávila čas s prázdným fotoaparátem, aby si procvičila pozorování. Modelová jí také pomohla pochopit, že „čím konkrétnější jsi, tím obecnější to bude“.
Od roku 1956 pracovala s 35mm fotoaparátem Nikon a pohybovala se po ulicích New York City, kde své náměty nacházela většinou náhodně. Myšlenka identity jako sociální konstrukce se v její tvorbě opakovaně objevovala, ať už šlo o performery, osoby v make-upu nebo masky zakrývající obličej. Kritici spekulovali, že výběr jejích témat souvisel s její vlastní identitou; sama uváděla, že v dětství nezažila žádné obtíže, což vedlo k touze po zkušenostech „mimo“ běžný společenský svět. Je často oceňována pro empatii vůči svým subjektům, která je patrná nejen z fotografií, ale i z jejích textů a svědectví portrétovaných osob. V roce 1958 začala sestavovat seznamy lidí a témat, která chtěla fotografovat. Od roku 1959 pracovala na zakázkách pro časopisy jako Esquire, Harper's Bazaar a The Sunday Times Magazine.
Kolem roku 1962 přešla z 35mm fotoaparátu Nikon na dvouoký zrcadlový fotoaparát Rolleiflex, který umožňoval detailnější čtvercové snímky. Sama uvedla, že ji zpočátku fascinovala zrnitost obrazu, ale později zatoužila po větší jasnosti a rozdílech mezi objekty. V roce 1964 začala vedle Rolleiflexu používat i fotoaparát Mamiyaflex s bleskem.
Styl Arbusové bývá popisován jako „přímý a nezdobený, frontální portrét ve čtvercovém formátu“. Její průkopnické využití blesku za denního světla izolovalo objekty od pozadí a přispívalo k surreálnímu účinku fotografií.Fox, Catherine. "Snapshot/Diane Arbus: True Portrait Lies Outside Film." The Atlanta Journal Constitution December 3, 2006, ProQuest. March 2, 2017Sass, Louis A. "'Hyped on Clarity': Diane Arbus and the Postmodern Condition". Raritan, vol. 25, no. 1, s. 1–37, Summer 2005.Lacayo, Richard. "Photography: Diane Arbus: Visionary Voyeurism", Time, November 3, 2003. Retrieved February 12, 2010. Její metoda zahrnovala navazování osobních vztahů s fotografovanými a opakované portrétování některých z nich v průběhu let.
Navzdory publikacím a určitému uznání měla Arbusová finanční potíže. Během jejího života neexistoval trh pro sběratelství fotografií jako umění a její snímky se prodávaly obvykle za 100 dolarů nebo méně. Nedostatek peněz byl patrný i z její korespondence.
V roce 1963 získala Guggenheimovo stipendium na projekt „Americké rituály, zvyky a obyčeje“. Druhé Guggenheimovo stipendium získala v roce 1966."Guggenheim Fund Grants $1,380,000". The New York Times, 29. dubna 1963. Muzeum moderního umění pak o rok později představilo její dílo jako New Documents současně s díly autorů Garryho Winogranda a Lee Friedlandera.
V 60. letech se živila především zakázkami pro časopisy. V roce 1968 například fotografovala chudé nájemné farmáře v Jižní Karolíně pro Esquire. V roce 1969 si ji herec a divadelní producent Konrad Matthaei s manželkou najali k fotografování rodinného vánočního setkání. Během kariéry portrétovala osobnosti jako například Mae Westa, Ozzie Nelsona a Harriet Nelsona, Bennett Cerfa, ateistku Madalyn Murray O'Hairovou, Normana Mailera, Jayne Mansfieldovou, Eugena McCarthyho, miliardáře H. L. Hunta, syna Glorie Vanderbiltové Andersona Coopera, Corettu Scott Kingovou či Margueritu Oswaldovou (matku Lee Harvey Oswalda). S rostoucí uměleckou reputací její práce pro časopisy postupně ubývalo.
V roce 1970 ji John Szarkowski angažoval k výzkumu výstavy o fotožurnalismu nazvané „From the Picture Press“, která zahrnovala i fotografie Weegeeho, jehož díla si Arbusová cenila.Szarkowski, John. From the Picture Press. New York: Museum of Modern Art, 1973. Vyučovala také fotografii na Parsons School of Design, Cooper Union v New Yorku a Rhode Island School of Design v Providence, Rhode Island.Metropolitní muzeum umění. "Diane Arbus Revelations: More About This Exhibition". March 8, 2005 – May 30, 2005. Retrieved February 7, 2010.
Na sklonku kariéry jí Metropolitní muzeum umění naznačilo zájem o koupi tří fotografií za 75 dolarů za kus, ale kvůli nedostatku prostředků nakonec zakoupilo pouze dvě. Jak napsala Allanovi: „Takže být chudý asi není žádná ostuda.“
Od roku 1969 se věnovala sérii fotografií lidí v zařízeních pro osoby s vývojovým a mentálním postižením v New Jersey, později nazvané Untitled.Pagel, David. "Diane Arbus: Pictures from the Institutions". Los Angeles Times, May 15, 1992. Retrieved February 12, 2010. Opakovaně navštěvovala tato zařízení při různých příležitostech, jako byly halloweenské oslavy, pikniky či taneční večery. V dopise Allanovi z 28. listopadu 1969 tyto fotografie popsala jako „lyrické, něžné a krásné“.
V květnu 1971 publikoval časopis Artforum šest fotografií z jejího portfolia A box of ten photographs. Po setkání s její tvorbou editor Philip Leider prohlásil, že s Arbusovou už nelze popírat status fotografie jako umění. Byla první fotografkou prezentovanou v Artforum a její přijetí pomohlo posunout vnímání fotografie jako „vážného“ umění.