Národní výbor Svobodné Německo

Národní výbor Svobodné Německo (, zkratka NKFD) byl antifašistický výbor ustavený 12. července 1943 v Krasnogorsku z německých válečných zajatců, německých komunistů a dalších německých protinacistických stran s politickou podporou vedení SSSR.

Vznik a vývoj

Kontext událostí Po napadení SSSR se v průběhu bojů na východní frontě ocitly v sovětském zajetí statisíce německých vojáků a důstojníků. SSSR nebyl signatářem Ženevské konvence z roku 1929 o zacházení s válečnými zajatci, ale uplatňoval v praxi starší a obecnější Haagskou úmluvu z roku 1907. Ta je sice podobná novější úmluvě, ale postrádá definici a ustanovení o pravidelných inspekcích táborů ochrannou mocností. Konvence obsahovala také ustanovení upravující politickou činnost mezi válečnými zajatci. Jelikož SSSR nebyl smluvní stranou této konvence, tato ustanovení se na něj nevztahovala. Sovětské úřady tak nebyly těmito ustanoveními omezeny při politickém působení mezi německými válečnými zajatci. Vznik NKFD byl uplatněním sovětské politiky využívající zajatce jako nástroj politického a propagandistického působení proti hitlerovskému režimu. Cílem politické podpory NKFD ze strany SSSR bylo vytvoření prosovětsky orientovaného německého hnutí. Propagandisticky však byla celá akce vydávána za německou vnitřní záležitost.

První pokusy o vytvoření protinacistické organizace mezi německými zajatci byly učiněny již 10. října 1941, kdy 158 německých válečných zajatců podepsalo výzvu ke svržení nacistické moci. Dne 22. května 1942 se k výzvě přidalo 22 zajatých důstojníků. Dalším z pokusů byla také antifašistická konference v zajateckém táboře Jelabuga v ruském Tatarstánu v květnu 1942. Vojáci Wehrmachtu však věřili konečnému vítězství a komunistická agitace neměla velký úspěch. Dalším faktorem komplikujícím nábor zajatců do protinacistického hnutí bylo německé pojetí vojenské cti, podle kterého byla tato činnost považována za zradu. Avšak teprve v roce 1943 po německých porážkách na východní frontě došlo k nárůstu počtu válečných zajatců v sovětských táborech, zejména v souvislosti se stalingradskou bitvou, která usnadnila nábor a agitaci, protože víra ve vítězství byla německými neúspěchy podkopána. Hlavní část agitační práce prováděli němečtí komunisté, kteří po zákazu strany v Německu v roce 1933 a následném pronásledování emigrovali do SSSR. Tyto okolnosti napomohly k vytvoření dostatečně široké základny hnutí a vzniku NKFD.

Založení NKFD NKFD byl ustaven na své zakládající konferenci, která se konala 12. a 13. července 1943 v zasedací síni městské rady v Krasnogorsku nedaleko Moskvy. Předsedou NKFD byl zvolen Erich Weinert. Vedení výboru se skládalo z 38 členů, mezi nimiž mimo jiné figurovali:

Friedrich Wolf – otec Markuse Wolfa, šéfa východoněmecké zpravodajské služby. Gustav Sobottka – později v NDR byl předsedou Německé ústřední správy pro palivový průmysl. Wilhelm Pieck – pozdější prezident NDR. Walter Ulbricht – pozdější generální tajemník SED. Heinrich von Einsiedel – německý novinář, politik a stíhací eso Luftwaffe, pravnuk Otty von Bismarcka a držitel Německého kříže ve zlatě. Heinz Kessler – na sovětskou stranu přeběhl v létě 1941, později působil ve vedení NDR a její armádě.

Členy NKFD se stali představitelé různých stran v emigraci – komunisté, sociální demokraté a představitelé křesťanských stran. Sociální složení vedení výboru tvořilo 13 dělníků, 1 rolník, 4 spisovatelé, 5 veřejně známých osobností, 1 student, 4 zaměstnanci, 1 kněz, 4 důstojníci, 3 inženýři, 1 učitel a 1 ředitel, z nichž 25 byli váleční zajatci a 13 civilistů politických emigrantů. K hnutí se připojilo okolo 60 duchovních. Rozhodnutí protestantských a katolických duchovních pracovat pro NKFD vycházelo z jejich zkušeností s vnějším i vnitřním zhroucením vojáků ve Stalingradu, odhalením nacistických masových zločinů a možností sloužit v zajateckých táborech.

Od poloviny srpna 1943 sídlil NKFD v Domě oddechu železničářů v Luněvu. V Moskvě se nacházely kanceláře NKFD v budově v centru města (čtvrť Arbat) v ulici Filipovskij pereulok (). Oficiálně byl znám jako Institut č. 99.

Svaz německých důstojníků (BDO) Pro politickou práci se zajatými německými důstojníky vznikla dne 11. září 1943 speciální organizace pro důstojníky Svaz německých důstojníků (, zkratka BDO). Zahrnoval přibližně 100 důstojníků v čele se čtyřmi generály, kteří vyjádřili ochotu vést propagandu proti Hitlerovi. Předsedou byl zvolen generál dělostřelectva Walther von Seydlitz-Kurzbach, který padl do zajetí ve stalingradské bitvě . Místopředsedy byli zvoleni Alexander von Daniels, zajatec od Stalingradu a nositel Rytířského kříže Železného kříže, plukovník Luitpold Steidle, člen NSDAP a stalingradský zajatec, a plukovník Hans-Günther van Hooven, důstojník Paulusova štábu a stalingradský zajatec. Svaz německých důstojníků se primárně zaměřoval na propagandu v německých ozbrojených silách. Svaz německých důstojníků později přistoupil k programu NKFD a následně s ním byl sloučen. Jak se situace na frontě měnila v neprospěch Německa a blížil se konec války, začala členská základna růst. Celkem měl Svaz německých důstojníků do jara 1945 přibližně 4 000 členů. Členy BDO bylo do konce války 63 zajatých generálů.

Hlavní postavou BDO se dne 14. srpna 1944, kdy se oficiálně přidal, stal polní maršál Paulus, který předtím dne 8. srpna 1944 podepsal prohlášení k německému národu:

Dne 8. prosince 1944 podepsal prohlášení K národu a branné moci, ve kterém vyzýval k ukončení války a svržení nacistického režimu.

Ideologie a symbolika alt=Brožura s provoláním NKFD.|náhled|Brožura s provoláním NKFD. Cíle a úkoly výboru jsou formulovány v provolání, které bylo určeno německým vojskům a německému lidu:

Mobilizace všech vrstev obyvatelstva, včetně důstojníků, kteří si uvědomují svou odpovědnost za osud národa, k boji proti Hitlerovi a jeho válečným zločinům. Úplné zrušení všech zákonů založených na rasové diskriminaci a nenávisti vůči jiným národům, jakož i všech institucí hitlerovského režimu. Zrušení všech zákonů hitlerovského režimu založených na nátlaku a namířených proti svobodě a lidské důstojnosti. Obnovení a další rozšíření politických práv pracujících, svobody projevu, tisku, sdružování, jakož i svobody svědomí a náboženského vyznání. Svoboda hospodářského rozvoje, obchodu a řemesel. Zajištění práva na práci a ochrana legálně nabytého majetku. Navrácení veškerého majetku uloupeného nacistickými uzurpátory jeho právoplatným vlastníkům. Konfiskace majetku válečných zločinců a konfiskace zisků z války. Rozšíření mezinárodního obchodu s jinými zeměmi. Okamžité propuštění všech obětí nacistického režimu a vyplacení odpovídajícího odškodnění. Soudní proces s válečnými zločinci. Ustavení nové německé vlády.

Provolání také slibovalo amnestii těm Hitlerovým příznivcům, kteří se neprodleně zřeknou hitlerismu a potvrdí to svými činy. V této souvislosti se také dále uvádělo, že pokud by nacistický režim nebyl svržen zevnitř, ale armádami zemí protihitlerovské koalice, vedlo by to ke konci německé státnosti, národní nezávislosti a k rozpadu německého státu. alt=Vlajka NKFD|náhled|Vlajka NKFD Členové NKFD se sice zasazovali o vytvoření demokratického státu, ale zároveň trvali na tom, že demokratický stát neznamená prosté obnovení Výmarské republiky, protože mnoho německých zajatců uvádělo, že do NSDAP vstupovali z nenávisti k tomuto režimu. Tuto nechuť k Výmarské republice sdíleli také komunisté. V důsledku toho byl do manifestu zahrnut bod, který sliboval, že nový systém nebude mít nic společného se „slabou“ Výmarskou republikou a bude demokracií dostatečně silnou na to, aby po svržení Hitlera rozdrtila zbytky nacismu v zemi. Aby se zdůraznilo, že NKFD nemá s bývalou republikou nic společného, nebyla jako vlajka organizace zvolena černo-červeno-zlatá vlajka Německa, ale černo-bílo-červená vlajka používaná Německou říší a dříve Severoněmeckým spolkem. Dalším důvodem použití tohoto symbolu byla snaha zabránit vnímání organizace jako čistě komunistické záležitosti.

Heslem NKFD bylo „Mír, svoboda, chléb“ ().

Činnost alt=Heslo NKFD na propagačním plakátu.|náhled|Heslo NKFD na propagačním plakátu. Činnost NKFD a BDO spočívala nejvíce v propagandistické a vzdělávací práci, kterou výbor prováděl na frontě a mezi stále rostoucím počtem německých válečných zajatců. Z pohledu nejvyššího vedení SSSR byl NKFD považován především za propagandistický orgán, a tomu odpovídala sovětská politická podpora. Od 19. července 1943 NKFD vydával týdeník Svobodné Německo (), vydával propagandistické letáky pro německé vojáky na frontě a v zajetí. Měl také k dispozici stejnojmennou rozhlasovou stanici Svobodné Německo. Ta byla zaměřena na ideologické podvracení německého zázemí. Poskytovala rady, doporučení a pokyny k vedení partyzánské války a organizování protifašistického odboje, přičemž uváděla příklady partyzánského hnutí a odbojářů v jiných zemích. Členové Komunistické strany Německa doufali ve vytvoření vlastních „lidových“ odbojových sil, které by, pokud by neorganizovaly masová povstání, alespoň vedly partyzánskou válku proti nacistickému režimu. Wilhelm Pieck mluvil o zaměstnancích rozhlasové stanice jako o předvoji vnitřního osvobozeneckého boje v Německu. Pro účely propagace přímo na frontě byly používány rozhlasové vozy s nahranými projevy von Seydlitze, Ulbrichta, Weinerta a dalších představitelů organizace. Někteří členové výboru působili na frontě osobně a vyzývali německé vojáky a důstojníky k dobrovolné kapitulaci. Mezi hlavní činnosti NKFD také patřilo vytvoření systému frontových komisařů a důvěryhodných osob, jejich práce v jednotkách Rudé armády, účast na vytváření a provozu antifašistických škol a kurzů a práce v zajateckých táborech. Později NKFD pomáhala formovat diverzní skupiny k operacím za německými liniemi.

Vedoucí představitelé NKFD si nárokovali status německé exilové vlády stojící v opozici proti nacistickému režimu a prohlašovali NKFD za oficiální představitele německého lidu. Členové výboru doufali, že tento status zástupců nového Německa bude také oficiálně uznáván ze strany SSSR. Tomu však bránila dohoda se Spojenci, která požadovala bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Uznání NKFD jako vlády by mohlo být západními diplomaty vnímáno jako pokus o separátní mír, který by byl v rozporu s výše uvedeným závazkem SSSR. Dalším problémem bylo, že NKFD požadoval obnovení hranic Německa z roku 1937, což bylo v rozporu se sovětskými cíli. Navíc zvěsti o tom, že se SSSR chystá postoupit Východní Prusko Polsku, značně podkopávaly morálku členů organizace a narušovaly její propagandu. NKFD se také nedařilo navazovat kontakty s domácím protinacistickým odbojem, zejména se spiklenci, kteří se pokusili o převrat a atentát na Hitlera.