náhled|Insignie tichomořského praporu Tichomořský prapor () byla vojenská jednotka zformovaná v roce 1941 ve francouzských koloniích v Tichomoří bojující za Svobodnou Francii. Jednotka se zrodila z iniciativy kapitána Félixe Broche, který se stal jejím prvním velitelem. Původně 600 dobrovolníků pocházejících z Tahiti, Nové Kaledonie a Nových Hebridů získalo v Austrálii britský vojenský výcvik a poté bylo nasazeno v bojích v severní Africe, kde se zúčastnili bitvy o Bir Hakeim a později druhé bitvy u El Alameinu. V roce 1943 se prapor účastnil bojů v Itálii a o rok později také vylodění v Provence. Většina jeho příslušníků se účastnila bojových operací až do listopadu 1944, kdy byli staženi do osvobozené Paříže, menší část ale pokračovala v bojích ve francouzských Alpách až do konce války. Tichomořský prapor během války získal dobrou pověst a byl pokládán za elitní jednotku; 18 jeho příslušníků obdrželo prestižní vyznamenání Compagnon de la Libération.Benhalima (2020), op. cit., s. 137.

Vznik jednotky náhled|Příjezd Henriho Sautota na Novou Kaledonii (1940)

Po pádu Francie v červnu 1940 se tichomořské kolonie staly součástí vichistické Francie, ale reálně se nacházely v izolaci. Dne 20. července se na stranu Svobodné Francie postavil komisař Nových Hebridů Henri Sautot, který posléze 19. září za pomoci místních obyvatel a australského námořnictva sesadil vichistickou správu na Nové Kaledonii.

Mezitím na ostrovech Tahiti a Morea 1. září 1940 proběhlo referendum, zda se kolonie mají připojit na stranu Svobodné Francie, které drtivou většinou vyslovilo podporu pro de Gaulla.

Nábor Nápad postavit expediční sbor z místních obyvatel se zrodil na Tahiti od kapitána Félixe Broche, důstojníka původem z Marseille, který byl 24. září 1940 telegramem od de Gaulla jmenován velitelem francouzských jednotek v Tichomoří. Tři dny po svém jmenování kapitán Broche v rozhlasovém vysílání oznámil vznik expediční jednotky a vyzval dobrovolníky, aby se přihlásili. Těch se přihlásilo přibližně tisíc, naprostá většina byli domorodí Tahiťané, mezi nimi i několik veteránů první světové války, zato etnických Francouzů bylo minimum. Nešlo o první lidi vyslané z Tahiti na evropské bojiště, tichomořskému praporu předcházela skupina pětašedesáti námořníků a důstojníků, která v lednu 1941 odjela do Velké Británie, a v březnu následovala menší skupina dvaadvaceti leteckých techniků.Dallet & kolektiv (1977), op. cit., s. 127. Přitom myšlenka expedičního sboru přitom nebyla nová, už za první světové války v letech 1916–1919 existoval smíšený tichomořský prapor který sloužil za první světové války převážně na západní frontě (jeho příslušníky tvořili Kanakové a jiné polynéské národnosti, odkud pocházel název „smíšený“).

Protože kapitán Broche byl v říjnu 1940 odvelen na Novou Kaledonii, dostal organizaci tahitské jednotky na starost poručík Jacques Ravet. Jednotka se začala formovat na jaře 1941 a 21. dubna na britském parníku Manowai opustila Tahiti a zamířila na Novou Kaledonii, kde čekal zbytek rekrutů. Rozloučit se s vojáky přišlo celé hlavní město Papeete:

náhled|Félix Broche (1941)

Tichomořský prapor čítal 600 mužů – polovina z Tahiti a polovina z Nové Kaledonie a Nových Hebridů – a dělil se na čtyři roty: dvěma tahitským rotám velel poručík Deprés a podporučík Hervé a kaledonsko-hebridským rotám poručík Guillaumat a Perraud, zatímco velení nad praporem se 3. května ujal Félix Broche, který byl únoru povýšen na majora, a jeho zástupcem byl kapitán Ardant. Vojáci měli britské uniformy dovezené z Nového Zélandu (byť ovšem čepice byly původně policejní) a část výstroje pak pocházela z darů civilních obyvatel.

Výcvik v Austrálii Dne 5. května 1941 prapor odplul na palubě novozélandského zaoceánského parníku Zealandia do Austrálie, kam dorazil 9. května. Umístěn byl v Camp Liverpool třicet kilometrů od Sydney, kde měli vojáci získat britský výcvik a výzbroj. Výcvik započal 19. května a zahrnoval klasické pochodové manévry a základy manipulace s pěchotními zbraněmi. Během něj vyšlo najevo, že řada vojáků nerozumí francouzsky a není schopná vykonávat rozkazy. Situace byla zvláště špatná ve dvou kaledonsko-hebridských rotách a jejich velitelé proto dostali za úkol vypracovat seznam jedinců, kteří na tom po jazykové stránce byli nejhůře a ti se pak museli účastnit hodin francouzštiny.Dallet & kolektiv (1977), op. cit., s. 136.

Vedle vojenského výcviku se prapor účastnil také pietních aktů, např. při příležitosti dne Červeného kříže (8. května) či dne britského impéria (24. května). Vojáci měli povolené také vycházky a často chodili do sydneyského podniku jménem Polynesian Club. Australští civilisté se k francouzským vojákům chovali vlídně a podporovali je (z hlediska public relations bylo pozitivní, že nosili Australanům blízké britské uniformy),Dallet & kolektiv (1977), op. cit., s. 133-134. i když se soužití neobešlo bez občasných incidentů jako výtržnictví, opilství na veřejnosti či rvačky, za které major Broche následně rozdával tresty.Dallet & kolektiv (1977), op. cit., s. 135.

Odjezd na Blízký východ V sobotu 31. května 1941 obdržel major Broche rozkaz k přesunu na Blízký východ, kde měl prapor posílit ostatní jednotky Svobodné Francie. Tichomořský prapor opustil Austrálii v pátek 27. června na parníku Queen Elizabeth.

Z Austrálie odjíždělo celkem 580 francouzských tichomořských vojáků z původních 600, přičemž 18 zůstalo hospitalizovaných v nemocnici a 2 dezertovali. Loď ale zdaleka nepřevážela jen francouzskou jednotku, na palubě Queen Elizabeth se nacházelo kolem sedmi tisíc vojáků a celý konvoj transportoval kolem dvaceti tisíc australských vojáků. Většina příslušníků tichomořského praporu byla ubytována v první třídě a během plavby se musela podrobit režimu na lodi – budíček v šest ráno, večerka v deset večer, zákaz kouření apod. Čas na lodi pak vyplňoval teoretický a praktický výcvik a bojová pohotovost. Konvoj cestoval kolem jižní Austrálie, přes Perth a Cejlon a 25. července přistál v Suezském přístavu, načež se v srpnu přesunul do mandátní Palestiny.

náhled|Queen Elizabeth přiváží britské vojáky na Blízký východ (1942)

Prapor měl tábor v Qastíně poblíž Tel Avivu, zatímco major Broche většinu času trávil v Bejrútu, kde bylo hlavní velitelství sil Svobodné Francie. Velení při pohledu na Polynésany dospělo k závěru, že jakožto vojáky tmavé pleti by bylo záhodno je sloučit s nějakou jinou černošskou koloniální jednotkou, např. Senegalci, ale majoru Brochovi se podařilo těmto tlakům odolat a nezávislost praporu obhájit.Dallet & kolektiv (1977), op. cit., s. 138.

Dne 19. srpna 1941 se prapor vlakem přesunul do syrského Damašku. Zde v následujících týdnech byl vybaven další výzbrojí a vozidly a došlo k jeho začlenění do širšího útvaru jako motorizovaný prapor druhé brigády, první divize. Vedle lehkých pěchotních zbraní a děl nejrůznějších kalibrů prapor disponoval také 13 tanky typu R-35, desítkami nákladních a osobních vozidel, šesti BREN Carriery a dvěma sanitkami. V říjnu 1941 byl Félix Broche povýšen na podplukovníka a novým zástupcem velitele praporu se stal kapitán Gaston Douché de Bricourt.

Bojové nasazení

Severní Afrika (1942 – 1943) V listopadu se prapor nacházel v Latakii a 28. prosince se začal přesouvat přes libanonské a palestinské pobřeží do Egypta, aby podpořil britský útok na Kyrenaiku. Dne 27. ledna 1942 dorazil do Tobruku. Dne 14. února 1942 zaujal pozice u oázy Bir Hakeim, která se nacházela na nejjižnější výspě severojižní spojenecké linie a kterou podle rozkazu generála Koeniga měli bránit před německým útokem. Francouzi podnikali výpady proti německým a italským jednotkám s cílem ničit vojenskou techniku a brát zajatce a při této činnosti se tichomořští vojáci zvláště vyznamenali, protože se dovedli dobře orientovat v poušti podle kompasu, slunečních hodin a hvězd. Při jednom z těchto nájezdů (nazývaných Jock columns) dne 4. dubna 1942 prapor ztratil prvního příslušníka, Tahiťana Karara Tainuiho.

Samotná bitva probíhala od 26. května do 11. června 1942 a německým jednotkám velel přímo Erwin Rommel; pro Francouze toto představovalo první válečné střetnutí s Německem od kapitulace Francie v roce 1940. Dne 27. května italské tanky podnikly útok proti francouzským pozicím, Francouzi ale odolali a většinu ze 44 nepřátelských tanků zničili; do zajetí padlo 108 italských vojáků (podle jiných odhadů 91), včetně velitele 132. pluku podplukovníka Pasquala Prestisimona.Benhalima (2020), op. cit., s. 50.

Dne 1. června se zdálo, že Němci a Italové ustupují a Félix Broche dostal od generála Koeniga rozkaz je pronásledovat. Tichomořský prapor posílený o mariňáky postoupil o sto kilometrů na západ, ale vpadl do léčky a ocitl se pod útokem ze strany Luftwaffe a hrozilo, že Italové, kteří přešli do protiútoku, jejich pozici obklíčí. Podplukovník Broche tak 2. června dostal pokyn stáhnout se zpět do Bir Hakeim, které se záhy opět ocitlo pod útokem. Francouzi bránili oázu, pod nepřátelskou palbou přiváželi zásoby a podnikali výpady směrem k nepříteli; v tomto ohledu na sebe upozornili zvláště dobrovolníci z první roty tichomořského praporu, která za tuto činnost získala přízvisko compagnie danger.Benhalima (2020), op. cit., s. 52. Německo-italský útok na francouzské pozice trval do 7. června, ale Bir Hakeim se dobýt nepodařilo.

Dne 9. června padl podplukovník Félix Broche, který jednotce velel od jejího začátku, i jeho zástupce kapitán Bricourt, když jejich stanoviště zasáhla dělostřelecká palba.Dallet & kolektiv (1977), op. cit., s. 155. Ztráta oblíbeného velitele zasáhla morálku celé jednotky. Generál Koenig, který se o smrti podplukovníka Broche dozvěděl večer téhož dne, rozhodl o sloučení tichomořského praporu s 1. praporem námořní pěchoty, které oba dosud utrpěly značné ztráty. V noci z 10. na 11. června Francouzi prorazili z obklíčení a ustoupili z birhakeimské oázy, v čele evakuačního konvoje se nacházeli tichomořští vojáci spolu cizineckými legionáři; zachránit se tak podařilo přibližně dvě třetiny vojáků a většinu výzbroje.Benhalima (2020), op. cit., s. 53.

náhled|Insignie 1. divize Svobodní Francie, jejíž součástí byl i tichomořský prapor

Sloučení tichomořského praporu a 1. praporu námořní pěchoty bylo úředně potvrzeno 16. června 1942, čímž vznikl prapor námořní pěchoty a Tichomoří (Bataillon d’Infanterie de Marine et du Pacifique), jehož velitelem se stal major Roger Bouillon. Pod jeho velením se jednotka vrátila do Egypta a v říjnu a listopadu 1942 se zúčastnila druhé bitvy u El Alameinu. Odtud pokračovala společně s postupem Britů do Tuniska, kde se 27. dubna 1943 spojila se silami generála Leclerca a nedlouho poté, 13. května 1943, Němci a Italové v Africe kapitulovali. Dne 15. června generál Charles de Gaulle praporu námořní pěchoty a Tichomoří udělil pochvalu.Benhalima (2020), op. cit., s. 54.

Itálie a Francie (1944 – 1945) Dne 21. listopadu 1943 se velitelem praporu námořní pěchoty a Tichomoří stal major Henri Magny. Prapor v té době čítal 846 mužů, z toho 29 důstojníků, a dělil se do pěti rot. Organizačně byl součástí 4. brigády, 1. motorizované pěchotní divize, Francouzského expedičního sboru v Itálii generála Alphonse Juina, který byl pro italské tažení přidělen k 5. americké armádě generála Marka Clarka.Benhalima (2020), op. cit., s. 55.

Prapor se vylodil v Neapoli 20. dubna 1944. V Itálii jednotku čekaly těžké boje s lépe vyzbrojeným a zkušenějším protivníkem než v Africe; Roger Ludeau poznamenal, že v bitvě u Garigliana proti tichomořským vojákům stáli němečtí veteráni od Stalingradu.Benhalima (2020), op. cit., s. 56. Dne 16. května 1944 padl major Magny, když byla jeho pozice vystavena kulometné palbě. Prapor se později účastnil bitvy o Monte Cassino a podílel se na dobytí Monte Girofano.