Období 1815–1819 bylo pro hispánskou Ameriku zkouškou ohněm. Po návratu krále Ferdinanda VII. na španělský trůn následovala brutální španělská reinvaze, která dočasně rozdrtila většinu povstaleckých center. Zlom nastal díky geniální strategii: José de San Martín šokoval Španěly přechodem And a osvobozením Chile (1817), zatímco Simón Bolívar po návratu z exilu ovládl vnitrozemí a rozhodujícím vítězstvím v bitvě u Boyacá (1819) osvobodil Kolumbii. Vznikem Velké Kolumbie se naděje změnila v realitu – z roztříštěných rebelií se stala nezvratná cesta k úplné nezávislosti kontinentu a definitivnímu pádu španělské koloniální moci.
Dělení válek Války se dělí na dvě hlavní části. Období v letech 1808 až 1814 a 1816 až 1825. První období je charakterizováno událostmi ve Španělsku a dezorganizací armády, církve a úřednictva v zámoří. Druhé období se vyznačuje vyvrcholením občanské války, která hodně ovlivnila mezinárodní politiku. V mezidobí (1814–1816) nastalo dočasné obnovení nadvlády ústřední moci užitím násilí. Ve většině Latinské Ameriky byla roku 1816 obnovena koloniální správa, s výjimkou oblastí La Plata a Nová Granada. Po několika desítkách let bojování došlo roku 1816 k závěrečné fázi. V té době se změnila britská politika, která začala podporovat nezávislost latinskoamerických území, a to především kvůli obchodním zájmům.
Ekonomické odcizení Po roce 1815 se konflikt mezi americkými osadami a španělskou metropolí vyostřil do podoby existenčního střetu. Snaha Španělska o znovunastolení přísného merkantilismu však narazila na tvrdý odpor. Pro místní elity, které si během napoleonských válek vyzkoušely faktickou autonomii a svobodný obchod, byla politika úplného podřízení po roce 1815 již nepřijatelná. Toto ekonomické a politické odcizení se v letech 1815–1819 stalo hlavním motorem pokračující revoluce.
Vojenská rekonkvista a restaurace absolutismu Období let 1815–1819 započalo zásadním zvratem v důsledku návratu Ferdinanda VII. na španělský trůn a obnovení absolutismu. V roce 1815 byla do Ameriky vyslána dosud největší expediční armáda pod vedením generála Pabla Morilla, hrdiny španělského odboje proti Francouzům, aby tamní kolonie znovu dostal pod pevnou španělskou kontrolu. V únoru 1815 vyplul s více než 10 000 muži. V dubnu dorazil k venezuelskému pobřeží a posílil loajalistické síly v Caracasu a jeho okolí. Hlavním úkolem této armády bylo úplné zklidnění rebelujících oblastí, zejména Venezuely a Nové Granady. Tato fáze úspěšně vedla k dočasnému znovudobytí klíčových center. V tomto čtyřletí se charakter konfliktu proměnil. Původní elitářská povstání vedená kreolskou aristokracií se pod tlakem represivní politiky Madridu transformovala v hlubší a vytrvalejší lidový odpor. Ačkoliv španělské síly kontrolovaly velká města, nedokázaly eliminovat venkovskou gerilu, která se v letech 1815–1819 stala rozhodujícím faktorem v opotřebovávací válce.
Osvobozenecká tažení (1817–1819)
Jižní fronta: Překročení And a osvobození Chile Po porážce vlastenců v bitvě u Rancagua v říjnu 1814 emigrovaly chilské jednotky do Argentiny přes průsmyk Uspallata. Po příjezdu do Mendozy zorganizovali Bernardo O´Higgins Riquelme (1778–1842) a José de San Martín (1778–1850) Andskou osvobozeneckou armádu, jejímž cílem bylo osvobodit Chile od španělské vlády a poté připravit postup směrem na Peru s cílem svrhnout síly místokrále. Po třech dlouhých letech příprav oba vedli vojska, která překročila pohoří And, aby se postavila royalistické armádě na různých křídlech u měst Copiapó a Talca. Tento čin byl popsán jako plán, jenž „předčil plán velkého Napoleona v jeho památném tažení v Alpách a plán Hannibala před Bonapartem“.
San Martín dostal původně za úkol dobýt Horní Peru. Pro tuto akci ale neměli dostatek ekonomických ani vojenských předpokladů. Rozhodl se tedy pro zdánlivě nereálné řešení a navrhl zaútočit na Španěly za Andami. Byl to geniální a zároveň nebezpečný nápad. A protože byl tak nebezpečný, tak nikoho nenapadlo, že by San Martín opravdu útočil z této strany. Vzdal se vedení Severní armády a stal se guvernérem pohraniční provincie Cuyo. Tam s pomocí Britů cvičil svoji novou armádu. Ke konci roku 1816 měl přibližně 4 000 vycvičených a na tehdejší dobu moderně vyzbrojených mužů. V lednu 1817 se k nim připojily osvobozenecké jednotky z Chile vedené O´Higginsem. Společně zahájili přechod přes Andy. Kvůli tomuto překvapivému kroku byla španělská armáda v únoru poražena v bitvě u Chacabuco. Přesně o rok později, 12. února 1818, byla vyhlášena nezávislost Chile. Dále se jim povedlo osvobodit Santiago, což znamenalo velký obrat v boji proti španělské nadvládě. Ovšem vlastenci kontrolovali pouze sever a střed země. Na jihu Španělé obnovili ofenzívu vůči Santiagu. 5. dubna 1818 však byli poraženi v bitvě u Maipú. Touto bitvou započal konečný ústup Španělů z Chile. Ti se po této porážce a bitvě u Boyacá soustředili víc na zabezpečení svého panství v Peru.
Severní fronta: Simón Bolívar a osvobození Nové Granady Simón Bolívar, venezuelský generál a politik, později prezident Venezuely, Velké Kolumbie, Peru a Bolívie, byl jeden z nejvýznamnějších aktérů latinskoamerických válek. Jeho prvním velkým samostatným úspěchem bylo takzvané Obdivuhodné tažení (Campaña Admirable) v roce 1813. Svůj exil v roce 1815 trávil na Jamajce. Tam se rodily jeho hlavní myšlenky na budoucí osvobození Latinské Ameriky. Právě na Jamajce 6. září 1815 napsal dokument známý jako Dopis z Jamajky, ve kterém popisoval počáteční neúspěchy válek a především nastiňoval budoucí strategie. O rok později se Bolívar dostal na pobřeží Venezuely. Tam vyhlašoval a podporoval zrušení otroctví. Tím si získal podporu místních obyvatel.
Bitva u Boyacá (7. srpna 1819) se odehrála poblíž Bogoty a vyústila ve vítězství jihoamerických povstalců nad španělskými silami. Vedla k osvobození Nové Granady (Kolumbie) od španělské nadvlády. Povstalecká armáda o síle asi 3 000 mužů pod velením generála Simóna Bolívara a Francisca de Paula Santandera nejprve překvapila a porazila Španěly v předběžných střetech u Gámezy (12. července) a Pantana de Vargas (25. července) a 5. srpna dobyla Tunju. V závěrečném střetu u Boyacá Santander odřízl španělské postupující síly poblíž mostu přes řeku Boyacá, zatímco Bolívarovy jednotky zaútočily na hlavní síly vzdálené půl míle a zajaly asi 1 800 vězňů a španělského velitele. Bolívar poté 10. srpna dobyl Bogotu a byl oslavován jako osvoboditel Nové Granady. Zřídil prozatímní vládu se Santanderem jako viceprezidentem a úřadujícím předsedou. Bolívar poté odešel do Angostury ve Venezuele, kde oznámil svůj plán na založení Velké Kolumbie.
Politický vývoj a ústavní identity Navzdory vojenskému útlaku a zrušení liberální španělské ústavy z roku 1812 probíhala v Americe intenzivní redefinice politických konceptů. Mezi lety 1815 a 1819 se myšlenky na občanství a zastupitelskou vládu staly hlavním mobilizačním nástrojem proti monarchii. V rámci povstaleckých hnutí se začaly formovat základy budoucích republikánských institucí. Klíčovým momentem byl rok 1819, kdy byl svolán Kongres v Angostuře, který položil právní a ústavní základy pro vznik Velké Kolumbie a definoval budoucí směřování nezávislých států.
Reference
Kategorie:Latinskoamerické války za nezávislost Kategorie:Revoluce v 19. století Kategorie:Dějiny Jižní Ameriky 19. století Kategorie:Dějiny Severní Ameriky 19. století Kategorie:Dějiny Španělska 19. století