náhled|Lístkový katalog v Národní knihovně České republiky v pražském Klementinu náhled|Lístkový katalog v Manchesterské ústřední knihovně náhled|Lístkový katalog v knihovně Univerzity Štýrský hradec alt=The Card Catalog at the Library of Congress|náhled|Lístkový katalog v Kongresové knihovně ve Spojených státech náhled|Lístkový katalog na Yaleově univerzitě

Knihovní katalog je seznam všech zdrojů bibliografické povahy v jedné knihovně, či jejich skupině (například v síti knihoven s více pobočkami). Katalog pro skupinu knihoven se označuje jako souborný katalog. Zdroj bibliografické povahy může být jakýkoliv nositel informací (jako kniha, počítačový soubor, grafika, předmět, kartografický dokument apod.), který je součástí knihovních sbírek jako jednotlivý dokument (např. kniha z knižní série) nebo skupina dokumentů (např. knižní trilogie) nebo na který je z katalogu odkazováno (např. webová stránka), pokud je relevantní pro katalog a uživatele knihovny.

První knihovní katalogy byly vyryté na hliněné destičky a ručně psané na pergamenové svitky nebo papír. Stejně jako svitky byly nahrazeny kodexy (knihami se stránkami), i knihovní katalogy získaly podobu psaných či později tištěných knih. Knihovní katalogy ve formě knih byly od konce 18. do poloviny 19. století nahrazovány katalogy na lístcích či kartičkách a ve 20. století se staly již zcela přežitými. Lístkové katalogy, které byly normou po několik generací, byly pak během konce 20. a počátku 21. století postupně nahrazeny počítačovými (či digitálními) katalogy, jejichž vývoj začal již v polovině 20. století. Rozvoj internetu s sebou zase přinesl rozšíření veřejně přístupných online katalogů (OPAC).

Největší mezinárodní knihovní katalog je souborný katalog WorldCat spravovaný neziskovou knihovnickou členskou organizací OCLC. V říjnu 2025 bylo v katalogu WorldCat přes 600 milionů záznamů odpovídajících třem miliardám a 580 milionům dokumentů.

Cíl Antonio Genesio Maria Panizzi v roce 1841 a Charles Ammi Cutter v roce 1876 publikovali průkopnická díla definující katalogizační zásady a cíle formulované na základě teoretických modelů. Cutter cíle bibliografických systémů explicitně vytyčil v knize Rules for a Printed Dictionary Catalog jako:

umožnit nalezení knihy, o které je známo cokoliv z následujícího (identifikační cíl): autor titul předmět datum publikace ukázat, jakými knihami knihovna disponuje (kolokační cíl) od daného autora na dané téma v daném typu literatury pomoci s výběrem knihy (hodnotící cíl) vzhledem k vydání (bibliograficky) vzhledem k povaze (literárně či tematicky)

Tyto cíle je možné nalézt i v modernějších definicích, které byly formulovány během 20. století. Další významní průkopníci v této oblast byli Shiyali Ramamrita Ranganathan a Seymour Lubetzky. Lubetzky a Konference o katalogizačních principech v Paříži v roce 1960/1961 Cutterovy cíle revidovali, což vyústilo v tzv. Pařížské principy (PP).

Další pokus o definici funkce knihovního katalogu byl učiněn v roce 1998 Mezinárodní federací knihovnických sdružení a institucí (IFLA) v dokumentu Functional Requirements for Bibliographic Records (FRBR). Ten definuje čtyři uživatelské požadavky jako: nalezení, identifikaci, výběr a získání dokumentu.

Katalog slouží jako inventář sbírek knihovny. Pokud hledaný dokument není v katalogu, uživatel může v hledání pokračovat v jiné knihovně.

Katalogový lístek náhled|Ukázkový lístek náhled|Lístek z lístkového katalogu: The fine art of literary mayhem od Myricka Landa náhled|Ilustrace z Manual of library classification and shelf arrangement, 1898

Katalogový lístek je samostatný záznam v knihovním katalogu, který obsahuje bibliografické informace včetně autorova jména, názvu a umístění dokumentu. Mechanizace moderní éry s sebou přinesla i efektivitu lístkových katalogů. První se objevil kolem roku 1780 ve Vídni. Řešil problémy starověkých katalogů v hlíně či mramoru i pozdějších knižních vázaných katalogů, které bylo obtížné měnit a jejichž úpravy za účelem sledování vývoje knihovních sbírek byly nákladné. Jako první katalogizační lístky byly možná používané francouzské hrací karty, které měly v 18. století nepotištěný rub.

V listopadu 1789, během de-christianizace Francie za Velké francouzské revoluce, byl zahájený proces zabavování knih vlastněněných církevními institucemi. K použití těchto knih v novém systému veřejných knihoven byla nutná kompletní inventarizace. Jako katalogizační lístky pro zápis bibliografických informací o každé knize byly použity hrací karty a tento inventář vešel ve známost jako Francouzský katalogizační kodex z roku 1791.

Anglický vynálezce Francis Ronalds začal lístkový katalog využívat k popisu své zvětšující se sbírky knih kolem roku 1815, což je považováno za první praktické využití systému. V polovině 19. století italský vydavatel Natale Battezzati vytvořil pro knihkupce lístkový systém, ve kterém lístky reprezentovaly autory, tituly a předměty literárních děl. Krátce poté začali lístkový katalog pro jeho snadnou rozšiřitelnost prosazovat Melvil Dewey a další američtí knihovníci. V některých knihovnách byly knihy katalogizovány podle velikosti, zatímco v jiných pouze podle autorova jména, což ztěžovalo jejich vyhledávání.

První číslo Library Journal, oficiální publikace Americké asociace knihoven (ALA), za nejpalčivější problém pro knihovny označilo chybějící standardizované katalogy a fakt, že neexistovala agentura, která by se starala o centralizovaný katalog. ALA sestavila komisi, která doporučila standardizovat lístky 50 x 125 mm používané na Harvardu a v Bostonském Athenæu (tzv. velikost Harvardovy koleje), ale zároveň jako příznivější variantu navrhla zavedení rozměru 75 x 125 mm. Tento větší rozměr do konce 19. století zvítězil, zvláště proto, že už byl známý jako poštovní velikost používaná pro pohlednice.

Melvil Dewey za důležitou nepovažoval pouze standardizaci katalogového lístku, ale chtěl zajistit fungování knihoven po všech stranách. Za tím účelem založil jako součást Americké asociace knihoven Zásobovací oddělení, které se později stalo samostatnou společností pod názvem Library Bureau. V jednom ze svých prvních objednávkových katalogů společnost tvrdila, že neexistuje „žádný jiný podnik, který byl založen za účelem zásobování knihoven“. Společnost se soustředila na výrobu strojem řezaných kartotéčních lístků a skříní a šuplíků k jejich uložení, ale stala se plnohodnotným prodejcem nábytku a kancelářských potřeb nabízejícím stoly, židle, police, výstavní skříně, razítka, stojany na noviny, děrovačky, těžítka a cokoliv dalšího, co by knihovna mohla potřebovat. Dewey tak na amerických knihovnách, které se svým zařízením jedna druhé podobaly víc a víc, zanechal nesmazatelnou stopu.Library of Congress, The Card Catalog: Books, Cards, and Literary Treasures, str. 83-87.

Dewey a další vytvořili systém, v němž byly knihy řazeny podle předmětu a poté abecedně podle autorova jména. Každé knize byla přiřazena signatura určující předmět knihy a její umístění, s desetinnými tečkami oddělujícími jednotlivé části signatury. Signatura na kartě odpovídala číslu napsaném na hřbetu každé knihy. Ezra Abbot v roce 1860 začal navrhovat kartotéku, ve které by byly lístky snadno dostupné a zároveň zůstávaly seřazené, čehož dosáhl jejich postavením na hranu a umístěním mezi dva dřevěné kvádry. Závěry, které publikoval ve výroční zprávě knihovny pro rok 1863, byly přijaty řadou dalších amerických knihoven.

Práce na souborném katalogu začaly v roce 1862 a během prvního roku bylo vytvořeno 35 762 lístků. Lístky byly ve velikosti 50 x 125 mm (velikost Harvard College, dřívější jméno pro Harvard University). Americká asociace knihoven v roce 1908 zavedla standard pro velikost lístků užívaných v amerických knihovnách a sjednotila tak výrobu lístků i kartotéčních skříní. Po téměř celé 20. století (1901-1997) americká Kongresová knihovna tiskla a prodávala kopie katalogových lístků dalším knihovnám ve Spojených státech a snižovala tak duplikaci při katalogizačních pracích.Library of Congress, The Card Catalog: Books, Cards, and Literary Treasures, str. 112-113. Online Computer Library Centre (dříve Ohio College Computer Centre), přední dodavatel katalogizačních lístků pro americké knihovny, ukončilo tisk v říjnu 2015.

Ve fyzickém katalogu je informace o každém dokumentu na samostatném lístku, který je zařazen do šuplíku na základě typu záznamu. Klasifikační systém Charlese A. Cuttera byl určený ke katalogizaci a vyhledávání literatury faktu a fungoval následovně:

A: encyklopedie, periodika, publikace učených společností B–D: filozofie, psychologie, náboženství E–G: biografie, historie, geografie, cestování H–K: společenské vědy, právo L–T: věda, technologie, X–Z: filologie, bibliografie, knihařství

Některé knihovny s veřejně přístupnými online katalogy (OPAC) mají stále i fyzické lístkové katalogy, ale ty slouží čistě jako doplňkový zdroj a jsou zřídka aktualizovány. Proto bývají lístkové katalogy v takovém případě doplněny o cedulky s rokem posledního doplnění. Některé knihovny se po přechodu na OPAC fyzických lístkových katalogů zbavily z důvodu úspory prostor a jejich využití například pro další knižní police.

Dějiny náhled|Helénský katalog gymnázia v Taormině náhled|Katalog Knihovny Benátské republiky vydaný v roce 1624 náhled|Katalog v podobě vázané knihy, knihovna venkovského sídla Stowe House v Buckinghamshire v Anglii

Pravidla katalogizace dokumentů vytvářeli už první knihovníci. Asyřané v sedmém století př. n. l. používali pravidla vytvořená Babyloňany. Babylonská Aššurbanipalova knihovna, založená v sedmém století př. n. l., byla vedena knihovníkem jménem Ibnissaru, který zavedl katalog na hliněných destičkách řazených podle předmětu zaznamenaných děl. Předmětové katalogy byly běžné, zatímco jmenné katalogy (řazené podle autora) nebyly používané. Časté užívání předmětových katalogů naznačuje, že první katalogizátoři se řídili jakýmisi společnými postupy včetně souboru pravidel pro přiřazování předmětů a zaznamenávání informací o každém dokumentu. Konzistence takových pravidel zvyšovala efektivitu: knihovník provádějící katalogizaci nemusel pro každý záznam znovu vynalézat celý systém a čtenáři věděli, co od každé návštěvy očekávat. Pořizování záznamů o vlastněných dokumentech nebylo samoúčelné, ale mělo čtenáře informovat, jaké dokumenty jsou v knihovně k dispozici. Tradice volně přístupných tištěných knih je vlastní moderní době, ale starověké knihovny katalogy na hliněných destičkách či svitcích používaly právě proto, aby omezily neautorizovaný přístup k dokumentům.

První lístkový katalog zavedl v roce 1780 Gottfried van Swieten jako knihovník rakouské Císařské knihovny.

Během rané moderní éry za uspořádání knihoven odpovídali knihovníci a žádná univerzální metoda neexistovala. Některé knihy tak mohly být řazené podle jazyka nebo tematického obsahu, ale většina vědeckých knihoven používala jasné kategorie (jako filosofie, světci, matematika atd.) První knihovnou, která v každém tématu řadila tituly abecedně byla knihovna pařížské Sorbonny. Knihovní katalogy vznikly jako ručně psané seznamy s knihami řazenými podle velikosti (folio, quarto atd.) nebo abecedně podle jmen autorů. Před rozšířením tisku musely knihovníci záznamy o nových titulech vpisovat do mezer či na okraje stran svých katalogů do té doby, než byl vytvořen katalog nový. Většina katalogů nedokázala vzhledem k rychlosti, s jakou se knihovny rozrůstaly, s novými akvizicemi udržet tempo.Murray, The Library: An Illustrated History, str. 88-89.