Dino Grandi (4. června 1895 Mordano – 21. května 1988 Bologna) byl italský fašistický politik, významná postava fašistického režimu v Itálii. Působil jako náměstek ministra spravedlnosti, ministr zahraničních věcí a předseda dolní sněmovny. Hrál důležitou roli při zániku Mussoliniho režimu v červenci 1943.
Život Grandi se narodil do bohaté rodiny v regionu Romagna. Jeho otec Lino byl správcem velkého panství a matka Domenica Gentiliniová učitelkou. První tři ročníky základní školy absolvoval v Mordanu a zbylé dva v nedaleké Bagnaře, pak navštěvoval v letech 1905 až 1910 gymnázium v Imole. Poté se zapsal na gymnázium Liceo Minghetti v Bologni, ale téměř okamžitě přestoupil na klasické gymnázium Ariosto ve Ferraře. V 16 letech ho oslovil politický program Národní demokratické ligy. Setkal se s Romolem Murrim a Giuseppem Donatim, vůdci strany. Obdivoval Alfreda Orianiho pro jeho nezávislost úsudku a vlastenectví.
V roce 1913 Dino Grandi složil maturitu a zapsal se na právnickou fakultu Boloňské univerzity. Mezi jeho učitele patřili Giacomo Venezian, Silvio Perozzi a Giorgio Del Vecchio. Začátkem listopadu 1913 si Grandi v časopise Resto del Carlino přečetl článek Giovanniho Borelliho, který ho silně zasáhl. Rozhodl se napsat reakci a poslal ji do ravennského deníku Corriere di Romagna. Noviny jeho text 13. listopadu uveřejnily na titulní straně. Borelli na něj reagoval na titulní straně deníku Carlino. Zájem, který v něm mladý univerzitní student vzbudil, Grandimu otevřel dveře těchto významných boloňských novin. V redakci Carlina se Grandi setkal s Nellem Quilicim, který byl o pět let starší než on, a vzniklo mezi nimi upřímné a trvalé přátelství.
Z kulturního hlediska si mladý novinář za svého učitele zvolil Giuseppa Prezzoliniho, zakladatele a šéfredaktora časopisu La Voce (1908–1916). Grandi sledoval i celostátní politiku a 20. října 1914 byl Carlinem pověřen, aby vypracoval reportáž z celostátního vedení Socialistické strany, které se sešlo v Bologni, aby soudilo Benita Mussoliniho. Šéf stranického listu Avanti! Mussolini v těchto novinách vyjádřil své intervencionistické názory, který však nebyly v souladu s oficiální linií. Mussolini byl vyloučen ze strany a krátce nato založil vlastní deník. 17. listopadu, tři dny po zahájení nového Mussoliniho periodika Popolo d'Italia, napsal Grandi Mussolinimu dopis s projevem solidarity. Události se začaly rychle valit. 24. května 1915 začala v Itálii mobilizace. 4. června 1915 Dino Grandi oslavil 20. narozeniny a téhož dne oblékl vojenskou uniformu.
Po skončení první světové války 11. března 1919 Grandi opustil svůj pluk horských myslivců. Bylo mu řečeno, aby se obrátil na ministerstvo války v Římě, kde se může ucházet o jinou funkci. Po několika měsících se mu podařilo dosáhnout přeložení do Bologni na vojenský tribunál, kde mohl zároveň pokračovat ve studiu na univerzitě. V říjnu promoval diplomovou prací z politické ekonomie s názvem Společnost národů a volný obchod. V následujícím roce po propuštění z armády zahájil kariéru právníka, nastoupil do zavedené advokátní kanceláře v Bologni a otevřel si vlastní kancelář v Imole. „Byl zklamán výsledky poválečného období, které se tak lišilo od snů z počátku války, i neschopností liberálního státu, jehož vládnoucí třída se mu jevila jako neschopná obnovy. Grandi by se pravděpodobně věnoval jen právu nebo žurnalistice, kdyby se v říjnu 1920 v Imole nestal terčem útoku extrémních levičáků.“ Když za bílého dne procházel po ulici v centru města, dva lidé na něj pětkrát vystřelili z pistole, a o dva dny později jeho kancelář úplně zdemolovali levicoví militanti. Grandi vyvázl bez zranění, ale po útoku se rozhodl, že už nemůže politiku jenom sledovat, ale musí sám jednat. Do té doby nebyl členem žádné politické strany.
Začátek politické činnosti V září 1920 se Grandi připojil k fašistické organizaci Fascio di Combattimento v Bologni, kde se rychle ujal vedoucí role. Byl pověřen vedením týdeníku L'Assalto, orgánu hnutí, a byl zvolen do vedení organizace. Ve volbách v roce 1921 byl na kandidátce Národního bloku: byl zvolen do Poslanecké sněmovny ve volebním obvodu Bologna-Romagna; jeho zvolení však bylo o rok později anulováno spolu s volbou Bottaie a Farinacciho, protože v době hlasování žádný z nich nedosáhl požadovaného věku.
Grandiho kariéra v politickém hnutí Benita Mussoliniho rychle postupovala. V roce 1921 byl zvolen regionálním tajemníkem emilijských fašistů. Zúčastnil se pochodu na Ravennu ve dnech 11. a 12. září 1921. Na celostátním kongresu v Římě, který se konal ve dnech 7. až 10. listopadu, dorazili Grandi a Pietro Marsich jako vůdcové stranické opozice. Na jevišti pak Grandi uznal vedení Benita Mussoliniho demonstrativním „bratrským objetím"; tento ústupek byl vyměněn za vyškrtnutí paktu se socialisty z fašistické agendy. Mussolini tak dosáhl svého cíle a neutralizoval vnitřní opozici. Grandi pak stal součástí celostátního vedení nově vzniklé Národní fašistické strany.
Roku 1922 se proslavil Italo Balbo. V čele fašistických bojůvek obsadil různá města: nejprve svou vlastní Ferraru, poté Rovigo a Bolognu. Pak přišla řada na Ravennu. 26. července Balbo nařídil mobilizaci squadristů z Romagny a Bologni a město bylo obsazeno. Následovaly bitky, ničení a požáry. Z Říma, kde se nacházel, byl Grandi vyslán do Ravenny, aby zprostředkoval dohodu s republikány. Dohody bylo dosaženo a Ubaldo Comandini, šéf republikánů z Romagny, s Grandim podepsal příměří (Balbo se jednání neúčastnil). Smír byl jen dočasný, protože zabití jednoho z fašistů způsobilo obnovení bojů a nový útok na město. Následovala okupace Ancony, Trenta a Bolzana. Grandi nesouhlasil s transformací strany na armádu a podal rezignaci na funkci člena vedení. Byla odmítnuta, ale od té doby se prý rozhodl omezit svou aktivitu.
Grandi se neúčastnil pochodu na Řím 28. října 1922, po kterém Mussolini převzal vládu v Itálii. To Grandiho přesvědčilo, že země se konečně zklidní. Proto se vrátil do Bologni, kde obnovil svou advokátní kancelář a chtěl se vrátit ke své profesi. V soudních síních v Romagně se setkal s Ubaldem Comandinim, rovněž právníkem a publicistou. V lednu 1923 Benito Mussolini založil Velkou fašistickou radu, jejímž členem se Grandi stal. Zúčastnil se však pouze úvodních zasedání, a pak přestal být zván. V tomto roce napsal předmluvu k Murriho knize Ideální dobytí státu. V květnu se stal mimořádným komisařem ferrarské federace.
Vládní působení vlevo|náhled| Dino Grandi (vlevo) s britským ministrem zahraničí Johnem Simonem Až do roku 1924 Grandi omezoval svou účast na národním politickém životě a věnoval se hlavně svému povolání. V dubnu ho Mussolini, aby získal hlasy umírněných a liberálů, nechal zvolit do sněmovny a vrátil ho do Velké rady. Krátce po volbách se Grandi oženil s Antoniettou Brizziovou, bohatou statkářkou z provincie Bologna. Z tohoto svazku se narodili syn Franco (1925-2004) a dcera Simonetta.
Během krize, která následovala po vraždě Matteottiho, byl Grandi prvním zástupcem většiny, který vystoupil v doplní komoře parlamentu po Mussoliniho sebeobraně, a 13. června 1924 prohlásil, že „útočníci na poslance Matteottiho se nedopustili zločinu proti socialismu; spíše se dopustili zločinu – a velmi závažného – proti fašismu, proti základu našeho revolučního hnutí". Poté se pustil do stranického kolegy Alda Finziho, který veřejně kritizoval existenci fašistické Čeky, ale podle Grandiho „měl předložit své stížnosti, pokud nějaké měl, straně, a ne chodit s nějakými memorandy do novin". 23. června 1924 pak pronesl v Bologni řeč před černokošiláči, v níž vyjádřilo solidaritu s Mussolinim, a shrnul ji slovy: „Revoluce se nyní stala státem. Záruky revoluce již nelze připisovat straně, ale spíše orgánům státu." Téhož dne Benito Mussolini nařídil fašistickým milicím se demobilizovat.
Dne 3. července 1924 byl Grandi jmenován náměstkem ministra vnitra, a poté byl od 14. května 1925 do 12. září 1929 náměstkem ministra zahraničí, přičemž Mussolini byl prozatímním ministrem. V roce 1929 byl Grandi znovu zvolen do sněmovny. Poté byl v letech 1929 až 1932 ministrem zahraničí, a když v červenci 1932 opustil svůj post v čele ministerstva, odjel do Londýna, kde až do roku 1939 působil jako italský velvyslanec.
Když roku 1929, v době vzniku Lateránských smluv, po vládním zácviku na pozici náměstka, Grandi nastoupil jako ministr zahraničí, bylo jeho ministerstvo ještě institucí s vnitřní kulturou v duchu devatenáctého století. Grandi aplikoval nový styl řízení a koncepci fašistické revoluce. Zejména dal každému, kdo absolvoval právo, politologii nebo ekonomii a obchod, příležitost zúčastnit se soutěže o diplomatická místa, do té doby vyhrazená potomkům šlechty. Grandiho zahraniční politika brzy musela čelit hospodářské krizi, která zasáhla celý svět. Možnost spolehnout se na nové talenty mladých lidí z nešlechtického prostředí mu dala příležitost od základů obnovit italskou diplomatickou třídu.
Grandiho přístup k mezinárodním vztahům se velmi lišil od přístupu, který razil Mussolini: zatímco diktátor k nim navzdory svým velkým komunikačním schopnostem přistupoval agresivně, jeho ministr se vydal cestou dialogu a obezřetnosti. Zatímco předseda vlády přemýšlel o tom, jak by mohl z hospodářské krize vytěžit konkurenční výhody, Grandi byl přesvědčen (a možná přesvědčil i některé další), že krize by mohla vytvořit pozitivní spolupráci mezi hlavními evropskými státy a že podpora této spolupráce by zvýšila prestiž Itálie až do bodu, kdy by Itálie byla přijata mezi velmoci. To byl cíl sledovaný fašismem a nyní snadněji dosažitelný tím, jak krize snižovala ekonomické rozdíly mezi státy.
Grandiho tři roky ve funkci ministra byly politicky a diplomaticky intenzivní. Ministerstvo přeorganizoval ve shodě s organizací ostatních státních orgánů a provedl požadovanou fašizaci. Pracoval na podpoře Italů v zahraničí, podporoval emigranty a poskytl jim síť konzulátů, která slouží dodnes. Také prosadil osvobození dětí migrantů od vojenské služby, čímž ukončil situaci, kdy bylo mnoho mladých Italů, kteří vyrostli v zahraničí, zatčeno za vyhýbání se odvodu, jakmile se vrátili do vlasti, a nuceno vykonávat dlouhé tresty odnětí svobody, k nimž byli v nepřítomnosti odsouzeni vojenskými soudy, o kterých vůbec nevěděli.
Ve vztazích s jinými zeměmi Grandi prosazoval Itálii všude, kde mohl, vstupoval do všech mezinárodních organizací včetně nedůležitých a zapojoval se do všech podstatných diskusí o mezinárodních problémech. Itálie měla v zahraničí popularitu, jakou snad už nikdy později nedosáhla.
Tím však ministrův aktivismus upoutal pozornost Mussoliniho, který se obával, že by Grandi mohl získat větší prestiž než on a sebrat mu roli reprezentanta Itálie v zahraničí. Příležitost k zásahu poskytly ústupky, které ministr zahraničí začal dělat v otázce odzbrojení. V té době ovšem zbrojovky byly důležitou součástí italské výroby, takže případné drobné ústupky nemusely být pro Itálii vůbec bezvýznamné. za ve skutečnosti vůbec nevýznamné. Mussolini navíc nerad o bezpečnosti Itálie diskutoval s jinými státy. Grandiho proto obvinil, že se spřáhl s Británií a Francií, v červenci 1932 ho odvolal z funkce a odsunul na post velvyslance do Londýna.
Italská zahraniční politika se tak vrátila do rukou Duceho, jenž osobně převzal i tento úřad (celý proces odvolání byl proveden jednoduchým vzkazem, obsahujícím mimo jiné větu: „Zítra ráno v osm hodin přijdu převzít vedení"). To znamenalo konec mírové byť revizionistické politiky a definitivní odtržení od dosavadních tradic diplomacie. Jako velvyslanec v Londýně se Grandi seznámil s britskými politiky a měl s mnoha z nich velmi přátelské vztahy. Pozorně sledoval a podporoval Churchillovo sbližování s Itálií. Vazby mezi totalitními režimy však byly silnější, a tak se jeho plány na prosazení paktu mezi Římem a Londýnem nakonec ukázaly jako nereálné, když se Mussolini rozhodl spojit svůj osud s osudem hitlerovského Německa. Dino Grandi se také angažoval jako zednář.