náhled|vpravo|252px|Pochování Krista od Caravaggia (asi 1603) vychází z Janova evangelia: Nikodém a Josef z Arimatie společně balzamují a ukládají Ježíše do hrobu, zatímco Ježíšova matka Maria, Máří Magdaléna a Marie Kleofášova přihlížejí. Ježíšovým pohřbem se rozumí uložení Ježíšova těla po jeho ukřižování do hrobu v předvečer soboty. Tato událost je popsána v Novém zákoně. Podle kanonických evangelijních vyprávění ho do hrobu uložil člen rady Sanhedrinu Josef z Arimatie; podle ho do hrobu uložila „celá rada“. V umění se často nazývá uložením Krista do hrobu či pochováním Krista apod.
Biblická vyprávění náhled|Nástěnná mozaika Ježíšova uložení u Kamene pomazání v Chrámu Božího hrobu.|300px Nejstarší zmínka o Ježíšově pohřbu se nachází v Pavlově listě. V dopise Korinťanům, který napsal kolem roku 54 n. l., se zmiňuje o zprávě, kterou dostal o Ježíšově smrti a vzkříšení („a že byl pohřben a že třetího dne vstal z mrtvých podle Písma“).
Čtyři kanonická evangelia, napsaná mezi lety 66 a 95, končí rozsáhlým vyprávěním o Ježíšově zatčení, soudu, ukřižování, uložení do hrobu a vzkříšení.:s. 91 Vyprávějí, jak večer v den ukřižování Josef z Arimatie požádal Piláta o tělo; když Pilát jeho žádosti vyhověl, zabalil ho do plátna a uložil do hrobu. Podle ho do hrobu uložila „celá rada“.
Moderní věda klade důraz na porovnání obou evangelií a za pravděpodobnější považuje Markovo líčení.
Markovo evangelium V Markově evangeliu (nejstarším z kanonických evangelií), napsaném kolem let 66 a 72,: „od 66. do 70. roku n. l., pravděpodobně blíže k poslednímu z nich“: „Evangelium je obvykle datováno mezi roky 65 a 75 n. l.“ je Josef z Arimatie členem Sanhedrinu, který Ježíše odsoudil a který chce zajistit, aby bylo tělo pohřbeno v souladu s židovským zákonem, podle něhož nesměla být mrtvá těla ponechána vystavena přes noc. Vloží tělo do nového plátna a uloží ho do hrobky vytesané do skály. Židovský historik Flavius Iosephus, který psal v pozdějším století, popisuje, že Židé považovali tento zákon za tak důležitý, že i těla ukřižovaných zločinců byla sňata a pohřbena před západem slunce. V tomto vyprávění Josef udělá jen minimum pro dodržení Zákona, zabalí tělo do plátna, aniž by se zmínil o jeho omytí (taharah) nebo pomazání. To může vysvětlovat, proč Marek zmiňuje událost před ukřižováním, při níž žena Ježíše polévá vonnou látkou, čímž je Ježíš připraven k pohřbu ještě před svou skutečnou smrtí.McGrath, 2012, s. 937.
Matoušovo evangelium Matoušovo evangelium bylo napsáno kolem roku 80 až 85 s použitím Markova evangelia jako pramene. V tomto vyprávění není Josef z Arimatie zmiňován jako člen Sanhedrinu, ale jako bohatý Ježíšův učedník. Mnozí vykladači to chápou jako nenápadnou orientaci autora na bohaté příznivce, zatímco jiní se domnívají, že jde o naplnění proroctví z Izajáše – .
„Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti.“
Tato verze navrhuje čestnější pohřeb: Josef zabalí tělo do čistého plátna a uloží ho do svého hrobu, přičemž je použito slovo soma (tělo), nikoli ptoma (mrtvola). Autor dodává, že římské úřady „zajistily bezpečnost hrobu tím, že na kámen daly pečeť a postavily stráž“.
Lukášovo evangelium Markovo evangelium je také zdrojem pro zprávu uvedenou v Lukášově evangeliu, které bylo napsáno kolem roku 90–95. Stejně jako v Markově verzi je Josef popisován jako člen Sanhedrinu, ale jako ten, kdo nesouhlasil s rozhodnutím Sanhedrinu ohledně Ježíše; říká se o něm, že „čekal na Boží království“, nikoli jako o Ježíšově učedníkovi.
Janovo evangelium Janovo evangelium, poslední z evangelií, bylo napsáno kolem roku 80 až 90 a líčí Josefa jako učedníka, který Ježíše čestně pohřbívá. Jan říká, že Josefovi při pohřbu pomáhal Nikodém, který přinesl směs myrhy a aloe a podle židovských zvyklostí tyto vonné látky vložil do pohřebního plátna.
Srovnání Níže uvedené srovnání vychází z Českého ekumenického překladu.
Pavel Marek Matouš Lukáš Jan Acts | Josef a Pilát Josef z Arimatie, vážený člen rady, který také očekával království Boží, dodal si odvahy, vešel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel; zavolal si setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev. A když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé tělo Josefovi. Zámožný člověk z Arimatie, jménem Josef, který také patřil k Ježíšovým učedníkům. Ten přišel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát přikázal, aby mu je dali. Josef z Arimatie, člen rady a dobrý člověk, který očekával Boží království a nesouhlasil s rozhodnutím rady,Není jasné, zda „rada“ (τῇ βουλῇ) odkazuje na Sanhedrin (τὸ συνέδριον, ), ale je to pravděpodobné. požádal Piláta o Ježíšovo tělo. [Pilátova odpověď není zmíněna] Později Josef z Arimatie, tajný (protože se bál židovských vůdců) Ježíšův učedník, požádal Piláta o Ježíšovo tělo. Pilát dal svolení a Josef vzal tělo. „Když udělali všechno přesně tak, jak to bylo o něm v Písmu napsáno, sňali jej z kříže...“ Pohřeb „Byl pohřben“ Josef koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho. Josef ho položil do hrobu, který byl vytesán ve skále, a ke vchodu do hrobu přivalil kámen. Marie z Magdaly a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl uložen. Josef tělo přijal, zavinul je do čistého plátna. Josef je položil do svého nového hrobu, který měl vytesán ve skále; ke vchodu do hrobu přivalil veliký kámen a odešel. Byla tam Marie z Magdaly a jiná Marie,Podle Matouše – to byla Marie, matka Jakuba a Josefa. které seděly naproti hrobu. Josef sňal tělo z kříže, zavinul do plátna. Položil ho do hrobu, vytesaného ve skále. Byl pátek a začínala sobota. Ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje, šly za ním a viděly hrob i to, jak bylo tělo pochováno. Potom se vrátily, aby připravily vonné masti a oleje. Ale v sobotu zachovaly podle přikázání sváteční klid. Přišel také Nikodém, a přinesl asi sto liber směsi myrhy a aloe. Nikodém a Josef vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do lněných pláten. V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko. „... a položili jej do hrobu.“ Velekněží a Pilát Nazítří, v den po pátku, shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta a řekli: „Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: ‚Po třech dnech budu vzkříšen.‘ Pilát jim odpověděl: „Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré.“ Oni šli, zapečetili kámen a postavili k hrobu stráž. Marie Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu [není uvedeno proč]. Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. První den po sobotě, šla Marie Magdalská k hrobu [není uvedeno proč].
V nekanonické literatuře Apokryfní rukopis známý jako Petrovo evangelium uvádí, že Židé předali Ježíšovo tělo Josefovi, který ho později umyl a pohřbil na místě zvaném „Josefova zahrada“.
Historicita náhled|Pohřbení Krista od Pedra Roldána
Vědci se rozcházejí v názoru na historičnost příběhu o pohřbu a na otázku, zda byl Ježíš pohřben důstojně. Sporné body se týkají toho, zda bylo Ježíšovo tělo sejmuto z kříže před západem slunce, nebo zda bylo ponecháno na kříži, aby se rozpadlo; zda bylo jeho tělo sejmuto z kříže a pohřbeno konkrétně Josefem z Arimatie, nebo Sanhedrinem či skupinou Židů obecně; a zda byl pohřben, a pokud ano, v jakém hrobě, nebo zda byl pohřben do společného hrobu.
Argumentem ve prospěch důstojného pohřbu před západem slunce je židovský zvyk vycházející z Tóry, že tělo popraveného nemá zůstat na stromě, na kterém byla mrtvola pověšena k veřejnému vystavení, ale má být pohřbeno před východem slunce. To vychází z 5. Mojžíšovy – , ale je to doloženo také v Chrámovém svitku Esejců a v Židovské válce 4.5.2§317 od Flavia Iosepha, kde se popisuje pohřbívání ukřižovaných židovských povstalců před západem slunce. Odkazuje se také na Digesta, římský právní kodex ze 6. století n. l., který obsahuje materiál z 2. století n. l., v němž se uvádí, že „těla potrestaných se pohřbívají pouze tehdy, když o to bylo požádáno a bylo uděleno povolení.“ Pohřbívání lidí, kteří byli popraveni ukřižováním, je doloženo také archeologickými nálezy, např. z Johanana, jehož tělo je s hřebem v patě, který se nedal odstranit.Dunn (2003b), s. 781. náhled|220px|Uložení Krista do hrobu, Rubens
Martin Hengel tvrdil, že Ježíš byl potupně pohřben jako popravený zločinec, který zemřel potupnou smrtí,Magness (2005), s. 141. což je názor, který je „dnes široce přijímán a ustálil se v odborné literatuře“. John Dominic Crossan tvrdil, že Ježíšovi následovníci nevěděli, co se stalo s tělem.Allison (2021), s. 94. Allison odkazuje na „Crossan, Historical Jesus, 391-4; idem, Jesus: A Revolutionary Biography (San Francisco: HarperSanFrancisco, 1994), 123-58; idem, Who Killed Jesus? Exposing the Roots of Anti-Semitism in the Gospel Story of Death of Jesus (San Francisco: HarperSanFrancisco, 1996), 160-77))“. Podle Crossana je Josef z Arimatie „naprostým Markovým výtvorem co do jména, místa i funkce“,Allison (2021), s. 94, pozn. 4.Allison odkazuje na Crossan (1996), Who Killed Jesus? a tvrdí, že Ježíšovi následovníci z vyvodili, že Ježíše pohřbila skupina zákonů dbalých Židů, jak je popsáno ve . Tento příběh Marek upravil a ze skupiny Židů udělal konkrétní osobu.Allison (2021), s. 94–95. To, co se skutečně stalo, lze odvodit z obvyklé římské praxe, která spočívala v ponechání těla na kůlu a odepření čestného nebo rodinného pohřbu se známým konstatováním, že „psi čekali.“Allison (2021), s. 95.Podle Allisona (2021, s. 95) je postoj [k Josefu z Arimatie] zastaralý; viz Gustav Volkmar, Die Religion Jesu und ihre erste Entwichelung nach dem gegenwärtigen Stande der Wissenschaft (Leipzig: F. A. Brockhaus, 1857), 257-9; Alfred Loisy, Les éangiles synoptiques, 2 vols. (Ceffonds: Loisy, 1907), 1:223-4; idem, The Birth of the Christian Religion (London: G. Allen & Unwin, 1948), 90-1; Conybeare, Myth, Magic and Morals, 302; a Guignebert, Jesus, 500. Mezi novější badatele, kteří považují Josefa z Arimatie za fikci, patří F. W. Beare, The Gospel according to Matthew: A Commentary (Oxford: Blackwell, 1981), 538; Randel Helms, Gospel Fictions (Buffalo, NY: Prometheus, 1988), 134-6; Marianne Sawicki, Seeing the Lord: Resurrection and Early Christian Practices (Minneapolis: Fortress, 1994), 257; Robert Funk, Honest to Jesus (San Francisco: HarperSanFrancisco, 1996), 228 ("Joseph of Arimathea is probably a Markan creation"); Funk and the Jesus Seminar, The Acts of Jesus, 159; Keith Parsons, "Peter Kreeft and Ronald Tacelli on the Hallucination Theory", in The Empty Tomb: Ježíš za hrobem, ed. Robert M. Price a Jeffery Jay Lowder (Amherst, NY: Prometheus, 2005), 445-7; Michael J. Cook, Modern Jews Engage the New Testament: Cook: Enhancing Jewish Well-Being in a Christian Environment (Woodstock, VT: Jewish Lights, 2008), 149-57; a Martin, Biblical Truths, 211.
Britský novozákoník Maurice Casey také poznamenává, že „židovští zločinci měli být pohřbeni hanebně a potupně“, a cituje Flavia Iosepha:
„Obecná situace stačila Iosephu k tomu, aby okomentoval konec biblického zloděje: ,A poté, co byl ihned usmrcen, byl v noci potupně pohřben, jak se na odsouzence slušíʻ (Ios. Ant. V, 44). Poněkud podobně se vyjadřuje o každém, kdo byl ukamenován za rouhání Bohu: ,Nechť je ve dne oběšen a pohřben potupně a tajně (Ios. Ant. IV, 202).ʻ“
Casey tvrdí, že Ježíše skutečně pohřbil Josef z Arimatie, ale v hrobce pro zločince, kterou vlastnil Sanhedrin. Proto odmítá vyprávění o prázdném hrobě jako legendu.Casey (2010).