náhled|upright=1| Obraz „Vidění mládého Bartoloměje“ (1890) od M. V. Nestěrova, který často ilustruje počátek symbolistického hnutí Ruský symbolismus je směr v ruské literatuře a umění od konce 19. století do první čtvrtiny 20. století. Jedná se o rozsáhlý, významný a originální fenomén v kultuře. Mnozí představitelé ruského symbolismu obohatili tento směr o nové prvky, které často nemají nic společného s francouzskými představiteli.
V ruském symbolismu neexistovala žádná jednotná koncepce, škola nebo styl. Dokonce ani v rodišti symbolismu, ve Francii, není tento směr tak rozmanitý jako v Rusku. Jediné, co spojovalo ruské symbolisty kromě hledání nových literárních perspektiv ve formě a tématech byla nedůvěra k běžnému slovu a úsilí vyjadřovat se pomocí alegorií a symbolů. „Vyslovená myšlenka je lež,“ tvrdí verš předchůdce ruského symbolismu, básníka Fjodora Ťutčeva.
Na začátku 20. století se symbolismus stal prvním významným směrem modernismu v Rusku. Současně s jeho zrodem začal stříbrný věk ruské literatury. V době jeho rozkvětu byly všechny nové školy a jednotlivé inovace v literatuře alespoň částečně symbolismem ovlivněny, dokonce i ty, které se od něj distancovaly, začínaly s jeho negací (např. futurismus).
Zvláštnosti a předchůdci symbolismu vlevo|upright=0.9 Ruský symbolismus měl zpočátku v podstatě stejné podmínky jako ten západní, jedná se o krizi pozitivního světonázoru a morálky, v Rusku v souvislosti s krizí národnické kulturní tradice. Hlavním principem raných ruských symbolistů se stal panestetismus; estetizace života a touha po různých formách nahrazení logiky a morálky estetikou. Známý výrok „Krása spasí svět.“ z románu Dostojevského, Idiot, tak dostává nový rozměr. Ruský symbolismus do sebe aktivně vstřebával modernistickou literaturu západu a snažil se zahrnout do okruhu svých témat a zájmů všechny jevy světové kultury, které podle ruských symbolistů odpovídají zásadám „čistého“ a svobodného umění. Valerij Brjusov, Dmitrij Merežkovskij a Nikolaj Minskij nacházejí umělce a básníky symbolismu už v obdobích antiky, renesance a romantismu. Samotné umění začíná být chápáno jako nositel krásy (čisté zkušenosti a pravdivého poznání). Ruskou literaturu druhé poloviny 19. století ovládaly určité principy, když ne podřízenosti tak nutného spojení umění s půdou, lidem nebo státem. To byl důvod, proč se první publikace ruských symbolistů, které ještě nebyly přizpůsobené ruskému duchu, nesetkaly s úspěchem. Další pokolení do jisté míry pokračuje v intepretaci „panestetismu“, který už nedominuje, ale mísí se s více aktuálními nábožensko-filozofickými a mýtotvornými pátráními.
Starší ruští symbolisté (90. léta 19. století) se zpočátku setkávali s odmítavým postojem a výsměchem kritiků i čtenářů. Jako nejpřesvědčivější a nejoriginálnější jev se ruský symbolismus prosadil na začátku 20. století s nástupem nové generace a s jejich zájmem o národnost a ruské písně, s jejich citlivějším a přirozenějším zacházením k ruským literárním tradicím.
Mladší generace symbolistů objevuje své domácí předchůdce. Ve světle symbolismu dostávají novou intepretaci mnohá díla Alexandra Puškina (např. básně „Prorok“, „Básník“ atd.), Fjodora Ťutčeva (především báseň „Silentium!“, která se stala svérázným manifestem ruského symbolismu) a GogolovyАлексанян Е.А. Русские символисты и Н.В.Гоголь // Брюсовские чтения 1996 года. — Ереван: «Лингва», 2001. Архивировано 9 сентября 2010 года. Petrohradské povídky; odkaz Fjodora Dostojevského se zdá být hlubší, rozsáhlejší a symboličtější. Raným „představitelem“ symbolismu byl také Konstantin Baťuškov (1787–1855).
Dalšími nepochybnými předchůdci symbolismu jsou ruští básnici 19. století, kteří měli blízko k představě „čisté poezie“, jsou to například: Afanasij Fet, Jakov Polonskij, Apollon Majkov a Jevgenij Baratynskij. Ťutčev ukázal cestu hudby, nuancí, symbolu, snu a podle symbolistických kritiků odvedl ruskou poezii od „apollinské harmonie“ Puškinovy doby, a právě tato cesta byla mnohým ruským symbolistům blízká.
Světonázor mladých symbolistů si nelze představit bez vlivu osobnosti Vladimíra Solovjova. Mezi nejdůležitější témata, která rozvíjela mladá generace symbolistů v prvních letech 20. století pod vlivem odkazu Vladimíra Solovjova, patří: sofiologie, sobornosť (svobodná duchovní jednota lidí), ideál „komplexního vědění“, snaha spojit epistemologii s etikou a estetikou, kult věčného ženství, Rusko a západ, možnosti náboženské modernizace a perspektivy sjednocení církví.
Starší symbolisté Ruský symbolismus o sobě dává vědět v první polovině 90. let 19. století. Jako výchozí body historie symbolismu se obvykle uvádí několik publikací. Jedná se především o literárněhistorickou práci Dmitrije Merežkovského „O příčinách úpadku” a o třech sbornících „Ruští symbolisté”, které na své náklady vydal student Valerij Brjusov v roce 1894. Tyto sborníky (poslední kniha vyšla v roce 1895) byly vytvořeny dvěma autory: Valerijem Brjusovem (hlavní redaktor a autor manifestací, vystupující pod několika pseudonymy) a jeho spolužákem A. L. Miropolskim.
Merežkovskij a jeho žena Zinaida Gippiusová stáli u zrodu symbolismu v Petrohradě, Valerij Brjusov v Moskvě. Nejradikálnějším a nejvýraznějším představitelem raného petrohradského symbolismu byl však Alexandr Dobroljubov, jehož „dekadentní životní styl” během studentských let posloužil k vytvoření jedné z nejvýznamnějších životopisných legend stříbrného věku.
V Moskvě ruští symbolisté vydávají svá díla na vlastní náklady a setkávají se s „chladným přijetím”; v Petrohradě měly modernistické publikace větší štěstí, již na konci století tam vycházejí časopisy „Severnij Vestnik” (česky:Severní věstník) a „Mir iskusstva” (česky:Svět umění). Dobroljubov a jeho přítel a spolužák z gymnázia Vasilij Gippius také vydávají své první básnické cykly na vlastní náklady a přejíždějí do Moskvy, kde se setkávají s Brjusovem. Brjusov neměl vysoké mínění o poezii Dobroljubova, ale jeho osobnost na něj udělala dojem, což ovlivnilo Alexandrův další život. Již v prvních letech 20. století byl Brjusov redaktorem nejvýznamnějšího moskevského symbolistického nakladatelství „Škorpion”, v kterém vydal básně Dobroljubova. Brjusov později přiznal, že největší vliv na jeho ranou tvorbu ze všech jeho současníků měl právě Alexandr Dobroljubov a Ivan Koněvskoj (mladý básník, jehož tvorbu Brjusov velmi chválil; zemřel ve 24 letech).
Fjodor Sologub, vlastním jménem Fjodor Kuzmič Tětěrnikov, vytvořil odděleně od všech modernistických skupin svůj vlastní básnický svět a novátorskou prózu. Román „Těžké sny” Sologub napsal již v 80. letech 19. století. Do 90. let 19. století působil jako učitel v provincii a od roku 1892 se usadil v Petrohradě. Od 90. let 19. století se ve spisovatelově domě scházel okruh přátel, který často sdružoval autory z různých měst a znepřátelstvěných nakladatelství. Již ve 20. století se Sogolub stal autorem jednoho z nejslavnějších ruských románů této epochy. Román „Posedlý” z roku 1907 uvádí strašného učitele Peredonova do kruhu ruských literárních postav, Peredonov je později prohlášen za ruského „krále básníků”.
Asi nejčtivější, nejzvučnější a nejhudebnější v rané fázi ruského symbolismu byly básně Konstantina Balmonta. Již na konci 19. století K. Balmont mluví nejzřetelněji o „hledání souladu” (které bylo symbolistům vlastní) mezi zvukem, významem a barvou. Podobné myšlenky a experimenty jsou známy u Charlese Baudelaira, Arthura Rimbauda a později i u mnoha ruských básníků: V. Brjusova, A. Bloka, M. Kuzmina, V. Chlebnikova a dalších. Pro Balmonta, stejně jako například pro Paula Verlaina toto hledání spočívá především ve vytváření zvukovo-sémantické struktury textu, hudby, která rodí význam. Balmontova fascinace zvukopisem, pestrými přídavnými jmény a vytlačováním sloves vede podle odpůrců k vytvoření téměř „nesmyslných” textů, avšak tento zajímavý jev v poezii časem přispívá ke vzniku nových básnických koncepcí, jako jsou: zvukopis, zaumný jazyk, melodeklamace (umělecké čtení poezie nebo prózy s využitím hudby). Balmont byl velmi plodným autorem, napsal více než 30 básnických sbírek, mnoho překladů (překládal např. Šotu Rustaveliho, Williama Blaka, Edgara Allana Poa, indickou poezii atd.) a množství článků.
Mladosymbolisté (druhá „generace“ symbolistů) Mladšími symbolisty nazývají v Rusku především spisovatele, kteří prezentovali nové publikace od roku 1900. Byli mezi nimi i opravdu velmi mladí autoři, jako např. Sergej Solovjev, Andrej Bělyj, Alexandr Blok, Ellis (nar. jako Lev Kobylinskij), i významní lidé, jako např. ředitel gymnázia I. Anněnskij, vědec Vjačeslav Ivanov, hudebník a skladatel Michail Kuzmin. V prvních letech nového století zakládají zástupci mladé generace symbolistů kroužek v duchu romantismu, ve kterém poté „dozrávaly“ dovednosti budoucích klasiků. Kroužek se proslavil pod názvem „agronauté“ nebo argonautismus. V Petrohradu počátku století je nejpravděpodobnějším „centrem symbolismu“ „věž“ Vjačeslava Ivanova (viz Akademie verše) – proslulý byt na rohu Tavričeské ulice, v které v různých dobách pobývali A. Bělyj, M. Kuzmin, V. Chlebnikov, A. R. Minclova, a kterou navštěvovali A. Blok, N. Berďajev, A. V. Lunačarskij, A. Achmatova, „miriskustniki“ (členové uměleckého sdružení Mir iskusstva) a spiritualisté, anarchisté a filosofové. Byl to skutečně slavný a záhadný byt – povídají se o něm legendy, badatelé zkoumají schůze tajných uskupení (gafizitů, teosofů aj.), které se zde konaly, četníci byt sledovali a prováděli v něm domovní prohlídky, v tomto bytě také většina slavných básníků recitovala svá díla, během několika let zde společně žili tři naprosto unikátní spisovatelé, jejichž díla jsou často zajímavou záhadou pro komentátory a čtenářům nabízí nečekané jazykové modely. Jde o stálou „Diotimu“ salonu, manželku V. Ivanova, L. D. Zinovjevu-Annibalovou, skladatele Kuzmina, který se zpočátku věnoval romancím a později románům a poetickým knihám, a samozřejmě samotného majitele, autora knihy „Dionýsov a dionijstvo“, kterého nazývali ruským Nitsche. Ačkoli byl význam a hloubka vlivu Vjačeslava Ivanova na kulturu nepochybný, zůstává spíše jen „napůl probádaným kontinentem“. Částečně to bylo způsobeno jeho dlouhými pobyty v zahraničí, a částečně i komplikovaností jeho poetických textů, které od svých čtenářů vyžadovaly erudici, kterou měl však jen málokdo.
Uznávaným centrem symbolismu v Moskvě v prvním desetiletí 20. století byla bezpochyby redakce nakladatelství „Škorpion“, ve kterém se Valerij Brjusov stal stálým šéfredaktorem. V nakladatelství vycházelo nejznámější symbolistické periodikum – „Vjesy“ (č. Váhy). Pravidelnými přispivateli periodika byli A. Bělyj, K. Balmont, J. Baltrušajtis, mnohdy se podíleli i druzí autoři – F. Sologub, A. Remizov, M. Vološin, A. Blok a další. Vycházelo mj. mnoho překladů literatury západního modernismu. Panuje názor, že dějiny „Škorpiona“ jsou dějinami ruského symbolismu, avšak s největší pravděpodobností se jedná pouze o zveličení skutečné situace.„Na témata ruského symbolismu (obzvláště v mladší generaci) měla značný vliv filosofie Vladimíra Solovjeva. Vjačeslav Ivanov se v dopise A. Bloku vyjádřil takto: „Byl to Solovjov, kdo nás tajně pokřtil.“ Zdrojem inspirace byla pro ruské symbolisty často svatá Sofie. Svatá Sofie Solovjeva v sobě mísila zároveň velkou starozákonní moudrost i moudrost platónské ideje, Věčnou Ženskost i Duši Světa, „Pannu Duhových Vrat“ i Neposkvrněnou Manželku. Byla to jemná, neviditelná spiritualita, prostupující vesmírem. Kult Sofie s respektem přijali A. Blok, A. Belyj, S. Solovjev. A. Blok Sofii říkal „Překrásná Dáma“, M. Vološin viděl její zosobnění v legendární carevně Taiach. Pseudonym A. Běloho (B. Bugaeva) předpokládal zasvěcení Věčné Ženskosti. Mladší symbolisté se shodovali s solovjevským zaměřením na neviditelné, „nevyřčené“, které bylo skutečným, pravdivým zdrojem bytí. Verše Solovjeva „Milý příteli“ bylo považováno za slogan „argonautů“, jako soubor jejich idealistických nálad: