Princezna Sutemacu Ójama (大山 捨松 Ójama Sutemacu, rozená Sakiko Jamakawa 山川 咲子 Jamakawa Sakiko, 24. února 1860 Wakamacu – 18. února 1919 Tokio) byla japonská prominentka období Meidži a první Japonka, která získala univerzitní titul.
Životopis Sakiko Jamakawa se narodila 24. února 1860 v Aizu, izolovaném horském regionu v nynější prefektuře Fukušima. Byla nejmladší dcerou Šigekata (重固), karó (staršího vazala) pána AizuNimura, str. 19 a jeho ženy Tói z další rodiny karó, Saigó (西郷). Měla pět sourozenců:Nimura, str. 35 tři sestry jménem Futaba (二葉, 1844–1909), Misao a Tokiwa, a dva bratry jménem Hiroši (浩, 1845–1898) a Kendžiró (健次郎, 1854–1931).Nimura, str. 36 Sakiko byla vychována v tradiční samurajské domácnosti ve městě Wakamacu v několika akrovém areálu poblíž severní brány hradu Curuga. Nechodila do školy, číst a psát se učila doma v souladu s přísnou výchovou v etiketě a poslušnosti založené na neokonfuciánském textu 近世女大学 Kinsei onna Daigaku (Vyšší učení pro ženy).Nimura, str. 25
Bitva o Aizo vlevo|náhled|Hrad Curuga, Aizu, prefektura Fukušima V letech 1868–1869 byla rodina Jamakawa na prohrávající straně ve válce Bošin. Válka Bošin byla občanská válka na konci japonského bakumacu („konec šogunátu”), ve které příznivci šogunátu odolávali nové císařské vládě, která začala reformami Meidži v roce 1867. Konflikt se bitvou o Aizo přiblížil k Sakičinu rodnému městu v roce 1868.Benesch & Zwigenberg, str. 28 Dne 8. října 1868, když jí bylo osm let, císařské jednotky pronikly do Wakamacu a vypálili jej do základů. Sakiko se s matkou a sestrami ukryla v hradu Curuga. Několik set lidí ze samurajských rodin, raději spáchalo rituální sebevraždu. Tento vpád poznamenal začátek měsíc trvajícího obléhání, které se stalo symbolem „hrdinského a zoufalého odporu”. Během bitvy o Aizo spáchala skupina bojovníků Bjakkotai (Brigáda bílých tygrů), složená z náctiletých bojovníků, masovou sebevraždu v mylné víře, že hrad padl. Šest set žen a dětí uvnitř hradu vedených Teru Macudairou, vytvořilo skupiny na vaření, úklid a vytváření nábojů do zbraní,Nimura, str. 37 stejně jako na starání se téměř 1500 zraněných vojáků. Jedna ze Sakičíných sester se pokusila připojit k Šóšitai (娘子隊, Dívčí armádě) Takeko Nakano, ale její matka jí poručila, aby zůstala uvnitř hradu a vyráběla náboje. Osmiletá Sakiko výrobcům nábojů nosila suroviny. Ke konci obléhání ji matka poslala, aby šla s dalšími dívkami pouštět draky jako gesto vzdoru, zatímco císařská děla odstřelovala hrad a ženy dusily střely mokrými přikrývkami. Jedna ze střel explodovala poblíž Sakiko, kterou šrapnel zranil na krku a zabil její švagrovou Toseko.
Po bitvě Obléhání skončilo 7. listopadu 1868, kdy se posádka hradu vzdala. Sakiko byla se svou matkou a sestrami vzata do vězeňského tábora, kde byly rok zadržovány. Na jaře 1870, byly vyhnány do nově vytvořeného okresu Tonami (oblast, která je nyní součástí prefektury Tojama). Sedmnáct tisíc vyhnaných uprchlíků nemělo žádné zkušenosti se zemědělstvím, a k tomu se blížila zima s předzvěstí nedostatku jídla, přístřešku a dřeva na otop. Rodině hrozilo vyhladovění.Nimura, str. 38 Sakiko, která dosáhla 11 let, po polích rozprostírala hnojůvku a hledala mušle.Nimura, str. 40 Na jaře roku 1871, byla sama poslána do Hakodate,Nimura, str. 47 kde byla ubytována u Sawabeho Takumy a poté u francouzských misionářů.Nimura, str. 48
Studium ve Spojených státech náhled|273x273pixelů|Kijotaka Kuroda, který po dívky zařídil studium v Americe V prosinci 1871 byla poslána na studium do Spojených států jako členka Iwakurovy mise.Nimura, str. 62 Sakiko byla jedna z pěti dívek, které byly poslány, aby se ve prospěch Japonska deset let učily západním způsobům. Poté se měla vrátit a předat nově nabyté zkušenosti dalším japonským ženám a dětem v souladu s filozofií období Meidži Poslušná žena, moudrá manželka. Dalšími dívkami byly Rjó Jošimasu (14 let), Tei Ueda (14 let), Šige Nagai (10 let) a Ume Cuda (6 let).Nimura, str. 49 Všech pět dívek pocházelo ze samurajských rodin, které byly na poražené straně války Bošin.Nimura, str. 50 Tato iniciativa byla speciálním projektem Kijotaky Kurody, který při prvním pokusu o nábor dívek neobdržel žádnou odpověď, navzdory velkorysé peněžní nabídce pokrytí dívkám veškerých životních nákladů na deset let a stipendia.Nimura, str. 47 Při jeho druhém pokusu Sakiko navrhl její nejstarší bratr Hiroši, který se s Kurodou znal, neboť Hirošiho mladší bratr Kendžiró nedlouho předtím odjel s Kurodovou pomocí studovat do Ameriky.Nimura, str. 43 Hiroši svou sestru navrhl buď kvůli jejímu nespoutanosti a studijním úspěchům nebo z prosté finanční nouze. Pět dívek bylo jedinými uchazečkami. vlevo|náhled|361x361pixelů|Zleva Šige Nagai (10), Tei Ueda (14), Rjó Jošimasu (14), Ume Cuda (6) a Sutemacu Jamakawa (11) v Chicagu. Dívky měly poprvé na sobě západní oblečení V této době, změnila Sakičina matka její jméno Sakiko (咲子, v překladu: „malý květ”) na Sutemacu (捨松). Význam nového jména by mohl naznačovat zklamání z toho, že je dcera poslána pryč z Japonska, přičemž první znak znamená vyloučení (捨 sute). Avšak jméno by mohlo také znamenat pozitivní naději. Znak 松 (macu) – borovice je jedním ze Tří přátel zimy, kteří vzkvétají i v tvrdých podmínkách, navíc zní jako macu 待つ (čekat), což naznačuje že její matka vydala (捨 sute) mladší dceru japonské vládní misi, zatímco očekává její bezpečný návrat domů. náhled|333x333pixelů|Leonard Bacon, který si jako adoptivní otec vzal Sutemacu do péče na deset let Před odjezdem z Japonska se Sutemacacu a další dívky staly prvními dívkami ze samurajské vrstvy, kterým byla 9. listopadu 1871 udělena audience u císařovny Haruko.Nimura, str. 51 Na cestu do Spojených států vyrazily spolu se zbytkem účastníků Iwakurovy mise 23. prosince 1871 na palubě parníku Amerika, za doprovodu Elidy DeLongNimura, str. 90 (manželky amerického diplomata Charlese E. DeLonga), která neuměla japonsky. Po bouřlivé a obtížné cestě, dorazily 15. ledna 1872 do San Francisca. Dívky zůstaly v San Francisku první dva týdny, převážně v osamění v hotelu, ale pod drobnohledem amerického tisku.Nimura, str. 77 Sutemacino jméno bylo typicky uváděno jako „Stemats Yamagawa”Nimura, str. 101Nimura, str. 108 a dívky byly nazývány „japonskými princeznami”.Nimura, str. 89 Po dvou týdnech Iwakurova mise vyrazila na měsíční cestu vlakem napříč Amerikou. Dne 29. února dorazila do Washingtonu,Nimura, str. 88 kde si vzal dívky do péče Charles Lanman (tajemník japonského diplomata Arinoriho Moriho). Sutemacu krátce pobývala u Lanmanovy sestry, poté bylo všech pět dívek spolu s vychovatelkou v květnu 1872 přesunuto k Lanmanovým, aby se učily anglicky a hře na piáno.Nimura, str. 95
V říjnu však byly rozděleny: Jošimasu a Ueda se vrátily do Japonska, Ume zůstala u Lanmanových, a Šige se Sutemacu byly 23. října 1872 přestěhovány do New Haven v Connecticutu.Nimura, str. 105 V New Haven studoval Sutemacin starší bratr Kendžiró na Yaleově univerzitě. Šige a Sutemacu byly umístěny do oddělených domácností, aby se zajistilo, že se rychle naučí anglicky. Šige bydlela u kněze Johna S. C. Abbotta a Sutemacu u kněze Leonarda Bacona,Nimura, str. 107 kde strávila dalších deset let jako součást rodiny Baconových. Zvláště blízká si byla s nejmladší ze čtrnácti dětí, Alice Mabel Bacon. Pravděpodobně pod vlivem Leonarda Bacona, Sutemacu konvertovala ke křesťanství. Spolu s Alice Bacon, navštěvovala seminář Grove Hall, základní školu pro dívky.Nimura, str. 110 V roce 1875 složila vstupní zkoušku na prestižní veřejnou střední školu Hillhouse High School.Nimura, str. 112 V roce 1876 navštívila Světovou výstavu, kde se vzácně shledala s Ume a Šige. V dubnu 1877 absolvovala Hillhouse High School.Nimura, str. 124
Vassar vlevo|náhled|311x311pixelů|Sutemacu, Šige Nagai a Martha Sharp na Vassaru V září 1878 začala studovat na vysoké škole Vassar College.Nimura, str. 129 K jejímu zklamání si Baconovi nemohli dovolit poslat Alice na vysokou školu, ale shledala se zde s Šige. Obě byly prvními nebělošskými studentkami na škole, a prvními Japonkami, které se zapsaly na vysokou školu. Šige se zapsala jako zvláštní studentka na hudební obor, zatímco Sutemacu se přihlásila ke čtyřletému bakalářskému studiu.
Během studia si začala upravovat své jméno na Stematz Jamakawa, odpovídající americké výslovnosti a pořadí jmen.Nimura, str. 133 Jejími učiteli byl mimo jiné Henry Van Ingen. Ačkoliv znala Marii Mitchell, neměla ji jako učitelku.Nimura, str. 130 Studovala latinu, němčinu, řečtinu, matematiku, přírodní vědy, kompozici, literaturu, kreslení, chemii, geologii, historii a filozofii. Velmi dobře ovládala také šachy a whist.Nimura, str. 132 Byla zdrženlivou a ctižádostivou studentkou, jejíž známky patřily k nejlepším ve třídě. Byla také velmi oblíbená svými spolužačkami. Někdy kolem této doby se její sestra Misao přestěhovala do Ruska. Misao sestře psala dopisy ve francouzštině a spolužačky pomáhaly Sutemacu překládat a odpovídat. Sutemacu byla v roce 1879 zvolena předsedkyní třídy, a byla pozvána, aby vstoupila do literárního klubu Shakespearovské společnosti, která byla „rezervována pro studentky s ohromujícím intelektem”. V roce 1880 byla maršálkou oslavy Dne zakladatelů koleje.Nimura, str. 134 Šige se v červnu 1881 vrátila do Japonska. Desetileté období studijního období ve Spojených státech skončilo. Sutemacu si však prodloužila pobyt, aby dokončila své studium.Nimura, str. 135 V posledním ročníku byla jmenována předsedkyní Filalétské společnosti, což byla největší společenská organizace na Vassaru.Nimura, str. 139
Promovala v červenci 1882.Nimura, str. 141 Její disertační práce byla na téma „Britská zahraniční politika vůči Japonsku”. Byla vybrána, aby na promoci na toto téma přednesla projev před svou třídou. Po promoci studovala v červenci a v srpnu ošetřovatelství na Škole pro zdravotní sestry v Conecticutu.Nimura, str. 145 Spolu s Ume (která si také prodloužila pobyt, aby dokončila studium) nakonec vyrazily do Japonska v říjnu 1882. Odjely do San Francisca, kde se 31. října nalodily na parník Arabic.Nimura, str. 151 Po náročné třítýdenní cestě přes Pacifik dorazily 20. listopadu 1882 do Jokohamy.Nimura, str. 156 náhled|287x287pixelů|Iwao Ójama ve středních letech
Sňatek a rodina Když se vrátila do Japonska, začala se poohlížet po práci učitelky nebo ve státní správě, ale její možnosti byly omezené, zejména proto, že nedokázala číst a psát japonsky. Ve svých dopisech nejdříve vyjadřovala rozhodnutí zůstat neprovdaná a věnovat se intelektuálnímu životu. Odmítla minimálně tři nabídky k sňatku.Nimura, str. 172 Ačkoli, když měla problém s hledáním práce, napsala, že japonská kultura sňatek vyžaduje, a proto vážněji zvažuje své nápadníky.Nimura, str. 176 V lednu 1882 napsala Alice Bacon, že jedna z nabídek k sňatku, kterou zamítla, byla od někoho „koho jsem si mohla vzít pro peníze a postavení, ale nenechala jsem se zlákat”. Tímto nápadníkem byl Iwao Ójama,Nimura, str. 179 kterému bylo 40 let a měl tři malé dcery z prvního manželství, které skončilo, když jeho manželka zemřela při porodu. Ójama byl bohatý a důležitý generál japonské císařské armády, který tři roky žil v Evropě, mluvil francouzsky a hledal inteligentní a kosmopolitní manželku.Nimura, str. 177 Jako bývalý vazal panství Sacuma, sloužil mimo jiné i jako dělostřelec během bombardování Sutemacina rodného města Aizu. Později rád vtipkoval, že Sutemacu vyrobila kulku, která ho zasáhla během bitvy. vlevo|náhled|Iwao a Sutemacu v pozdějších letech