Doněcké národní akademické divadlo opery a baletu Anatolija Solovjanenka (zkráceně Donbas Opera, rusky ) je divadlo věnované opeře a baletu v ukrajinském městě Doněcku. Bylo založeno roku 1941 sloučením dosavadních divadel opery a baletu ve Vorošilovgradě a Vinnyci, od roku 2009 nese nynější oficiální název, avšak od roku 2012 používá zkrácený ruský název Donbas Opera. Stávající divadelní budova byla zkonstruována v letech 1936–1941 ve stylu socialistického realismu. Operní představení se hrají v původních jazycích děl, zejména ruštině, italštině a francouzštině. Je jedním z desíti ukrajinských divadel (z toho pěti operních a baletních), kterým byl přiznán statut „národního divadla“.
Název divadla (1929/1930–1932 – Kočovná opera Levobřežní Ukrajiny a kočovná opera Pravobřežní Ukrajiny) (1932–1941 – Luhanské, někdy Vorošilovhradské divadlo opery a baletu) duben 1941–září 1947 – Doněcké ruské hudební divadlo (podzim 1942–duben 1944 v evakuaci) (leden–červen 1942 – Ukrajinské hudebně-dramatické divadlo) (červen 1942–červen 1943 – Městské divadlo opery a baletu) (červen 1943– duben 1944 – Frontová opera, Front-Oper) září 1947–1961 – Stalinské státní ruské divadlo opery a baletu 1961–1977 – Doněcké státní ruské divadlo opery a baletu 1977–1999 – Doněcké akademické státní divadlo opery a baletu 1999–2009 – Doněcké akademické státní divadlo opery a baletu A. B. Solovjanenka 2009–2012 – Doněcké národní akademické divadlo opery a baletu A. B. Solovjanenka od 2012 – Donbas Opera
Historie
Prehistorie – kočovná divadla a působení v Luhansku Na přelomu 20. a 30. let 20. století vzniklo na Ukrajině několik kočovných divadel opery a baletu, které měly v menších městech Ukrajiny doplnit činnost tradičních městských divadel v Kyjevě, Oděse a Charkově. Vedle Státního dělnického operního divadla (DROT) zahájila 1. prosince 1929 inscenací Tarase Bulby Mykoly Lysenka činnost Státní ukrajinská pravobřežní opera (se základnou ve Vinnycji), přímý předchůdce doněckého divadla. Jejím ředitelem byl sbormistr S. Papa-Afanasopulo, s divadlem spolupracovali zejména režisér S. Kargalskyj, dirigent M. Verykivskyj, výtvarník A. Petrivskyj nebo choreografové V. Lytvynenko a Ju. Kovaljov. Mezi zajímavosti repertoáru pravobřežní opery patřila nová opera Karmeljuk Viktora Stepanovyče Kosenka nebo balet Ferendži Boryse Karlovyče Janovského.Історія українськой музики 4, kap. Музично-театральне життя, s. 471, 474.
Vedle Pravobřežní opery zahájila 1. listopadu 1930 inscenací Zlaté obruče Boryse Ljatošynského činnost Státní ukrajinská levobřežní opera (se základnou v Poltavě, řídil ji režisér S. Butovskyj a dirigent A. Jerofejev) a 1. září 1930 Aidou Giuseppe Verdiho Státní ukrajinská opera pro jižní Ukrajinu (se základnou v Chersonu, řídil ji režisér H. Bohdasarov a dirigent P. Janovskyj).Історія українськой музики 4, kap. Музично-театральне життя, s. 466, 474.Станішевський, s. 51, 76.
Na základě usnesení ÚV VKS(b) ze dne 23. dubna 1932 o organizaci divadelního života však došlo k reorganizaci těchto divadel v divadla stacionární: DROT byl usazen v Dněpropetrovsku a Pravobřežní opera byla vládním usnesením již 15. března 1932 předána Doněcké divadelní správě a určena pro obsluhu Doněcké pánve, jež procházela rychlou industrializací s růstem obyvatelstva; prozatímním působištěm se stal Luhansk (od roku 1935 Vorošilovgrad).Станішевський, s. 62. Levobřežní a jihoukrajinská opera byly rozpuštěny a jejich personál posílil zbývající opery, zejména luhanskou a dněpropetrovskou (např. šéfdirigent levobřežní opery Alexandr Gavrilovič Jerofejev se stal šéfdirigentem luhanské opery).Станішевський, s. 82.
Ředitelem Luhanského divadla opery a baletu se stal režisér Nikolaj Nikolajevič Bogoljubov. Svou první sezónu zahájilo nové divadlo 1. září 1932 premiérou opery Kníže Igor Alexandra Porfirjeviče Borodina. Mezi spolupracovníky divadla patřili vedle Bogoljubova a Jerofejeva například dirigent Max Kupper, režisér Alexander Zdichovskij, choreograf Mark Cejtlin nebo výtvarníci Oles Vlasjuk a Eduard Ljachovič. Luhanské divadlo bylo malé, scéna i orchestřiště umožňovaly představení spíše komorních rozměrů. Přesto k roku 1935 v divadle pracovaly již tři soubory sólistů a navíc 40členný sbor, 45členný balet a 45členný orchestr, celkem 225 zaměstnanců.
Na rozdíl od kočovných předchůdců, jejichž repertoár i inscenace byly mnohdy inovativní, sázely inscenace v době působení divadla v Luhansku na jistotu. Operní repertoár tvořily vesměs tituly ruské a evropské klasiky (Petr Iljič Čajkovskij: Piková dáma, Evžen Oněgin; Anton Rubinstein: Démon; Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov; Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov: Carská nevěsta; Georges Bizet: Carmen, Charles Gounod: Faust, Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky, Giuseppe Verdi: Rigoletto, Traviata, Aida; Giacomo Puccini: Madame Butterfly; Ruggero Leoncavallo: Komedianti, Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský), výjimečně i ukrajinské klasiky (Semen Hulak-Artemovskyj: Záporožec za Dunajem).Історія українськой музики 4, kap. Музично-театральне життя, s. 476. Až v roce 1937 byla uvedena první soudobá opera, a to Tichý Don Ivana Ivanoviče Dzeržinského. V rychlém sledu následovaly další: Dzeržinského Rozrušená země, Křižník Potěmkin Olesi Semenovyče Čyška a konečně Perekop trojice autorů Julije Serhijovyče Mejtuse, Vsevoloda Petrovyče Rybalčenka a Mychajla Dmytrovyče Tietze, který se stal nejúspěšnější inscenací roku 1939.Історія українськой музики 4, kap. Музично-театральне життя, s. 479–480.Станішевський, s. 86–89, 99–100.
Soudobější, i když převážně osvědčenými tituly tvořený byl repertoár baletu: Rajmonda Alexandra Glazunova, Červený mák Reinholda Glièra, Ferendži Boryse Janovského aj.
Doněcké divadlo do konce druhé světové války V roce 1936 se začala ve městě Stalinu stavět, v rámci celkové rekonstrukce města jako centra Doněcké uhelné pánve, nová velká divadelní budova. Původně byla zamýšlena pro činoherní divadlo, které již ve Stalinu působilo, později však bylo rozhodnuto, že bude předána hudebnímu divadlu, které dosud pracovalo ve Vorošilovgradě ve stísněných podmínkách.
Nový soubor vznikl v listopadu 1940 především z umělců zrušeného operního divadla ve Vorošilovhradě (kde nastoupil činoherní soubor) a z opery ve Vinnyci, která byla roku 1940 zrušena, když funkci kulturního centra západní Ukrajiny převzal po svém obsazení sovětskou armádou Lvov; základ orchestru tvořili členové Stalinské oblastní filharmonie. Prvním ředitelem doněckého divadla se stal operní režisér Josif Lapickij, jeden z hlavních propagátorů zásad Konstantina Sergejeviče Stanislavského v hudebním divadle.Станішевський, s. 126. Soubor tvořili mj. dirigenti Je. M. Šechtman a A. F. Kovalskij, režisér A. A. Zdichovskij, scénografové E. I. Ljachovič a P. I. Zločevskij, z interpretů Jurij Sabinin, Naděžda Lotockaja, Alexander Martyněnko, Pavel Nikitěnko, Tamara Sobeckaja, Tamara Podolskaja. Divadlo neslo v prvních letech název Doněcké ruské hudební divadlo, který vyjadřoval jeho regionální působnost (celá Doněcká pánev, nikoli jen město Stalino) i ruskojazyčnost – všechna ostatní operní divadla na Ukrajině byla oficiálně ukrajinskojazyčná.
Faktické fungování zahájila doněcká opera v nově budově 12. dubna 1941 premiérou opery Michaila Ivanoviče Glinky Ivan Susanin. Pod tímto názvem se od roku 1939 uváděla, v textovém přepracování splňujícím normy stalinistické estetiky, opera Život za cara a doněcká inscenace – s několikasetčlenným sborem a monumentální výpravou včetně koní a vozů – učinila více než zadost požadavkům stalinské pompéznosti.Станішевський, s. 120, 126. Následovali Gounodův Faust, Massenetův Werther, Zlatý kohoutek Rimského-Korsakova, Leoncavallovi Komedianti, Rossiniho Lazebník sevillský, 7. srpna pak první baletní představení – Laurencia Alexandra Abramoviče Krejna s Ninou Gončarovovou v titulní roli. Premiéru opery Vladimira Michajloviče Jurovského Duma o Opanasovi zmařilo vypuknutí války mezi SSSR a Německem.Станішевський, s. 127.
20. října 1941 bylo Stalino okupováno německými a italskými vojsky. Těsně předtím bylo jádro divadelního souboru evakuováno do Kyrgyzstánu, a to nejprve do vesnice Sazanovky (od roku 1942 Anaňjevo) a od června 1942 pak do města Prževalsku. Tam připravovalo „nová představení a tematické koncertní programy, prostoupené vlasteneckým patosem, idejemi bratrství a družby sovětských národů“.Станішевський, s. 130. S nimi divadlo navštěvovalo vojenské oddíly a nemocnice. Pravidelně zajíždělo hrát do kyrgyzského hlavního města Frunze. Ztenčený personál, zejména nepočetný orchestr a sbor, umožňovaly jen skromnější inscenace jako Záporožec za Dunajem, Lysenkova Natalka Poltavka, Čajkovského Carevniny střevíčky, Evžen Oněgin, La traviata, Planquettovy Zvonky cornevillské.
Operní divadlo však nepřestalo působit ani v domovském Stalinu (resp. Jusowce). Od 25. prosince začalo znovu pracovat pod názvem Ukrajinské hudebně-dramatické divadlo a 1. ledna 1942 otevřelo svou sezónu Záporožcem za Dunajem. Ředitelem divadla se stal režisér mnichovské opery Toni Graschberger. Okupační správa udržovala divadlo v chodu a ještě v červenci roku 1943 bylo přejmenováno na Front-Oper; v září 1943 pak bylo město osvobozeno sovětskými vojsky. Trvalo do dubna následujícího roku, než se evakuovaná část divadla zhostila svých povinností u vojska a vrátila se do Stalina. V srpnu 1944 pak zahájilo doněcké operní divadlo, jehož ředitelem se stal Alexander Zdichovskij, znovu činnost premiérou Borodinova Knížete Igora.
Poválečné sovětské období V poválečných letech sdílelo operní a baletní divadlo budovu se Stalinským hudebním divadlem (zaměřeným na operetu) a hrálo v ní jen 10, později i jen 6 dní měsíčně; po zbytek doby hostovalo v různých městech regionu. Tomu byl přizpůsoben provoz i poměrně úzký repertoár. Teprve roku 1961 získalo operetní divadlo vlastní budovu a operně-baletní divadlo mohlo hrát více ve svém hlavním působišti.
Tato etapa divadla je spojena se jménem Alexandra Alexandroviče Zdichovského, který byl jeho hlavním režisérem v letech 1944–1968 a uvedl na 70 operních inscenací. V divadle začínal v 50. letech zdejší rodák, tenorista Anatolij Borisovič Solovjaněnko, a baryton Jurij Alexandrovič Guljajev.
Stalinské divadlo bylo tehdy zváno laboratoří sovětské opery. Jeho repertoár obohatila v 50. letech řada soudobých děl stylu socialistického realismu: opět Dzeržinského Tichý Don, Chrennikovova opera V bouři, Enkeho Ljubov Jarova, Daňkevyčův Bohdan Chmelnický, Kabalevského Tarasova rodina, Žukovského Z celého srdce.Станішевський, s. 146, 155. Náměty některých děl byly přímo svázány s regionem: tak měla roku 1950 v divadle premiéru konečná verze Mejtusovy Mladé gardy, odehrávající se na Donbasu za druhé světové války, a roku 1960 zde uvedl v Tádžikistánu žijící skladatel A. S. Lenskij svou operu Doněcká minulost.Станішевський, s. 143. Největší proslulost, avšak z jiných než uměleckých důvodů, si získala hned první opera, jež měla světovou premiéru v Stalinu – Velké přátelství od gruzínského skladatele Vana Muradeliho. Právě ideologické výtky vůči této námětově i umělecky nevýbojné opeře se staly základem pro známé usnesení ÚV VKS(b) z 10. února 1948, které pod záminkou boje proti formalismu a na základě tezí A. A. Ždanova vedlo ke druhé vlně represí stalinského režimu proti umělcům včetně například Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Prokofjeva, Arama Chačaturjana nebo Boryse Ljatošynského. Станішевський, s. 138.
Šedesátá léta jsou pak dobou uvolnění, kdy mimo jiné na repertoár pronikají díla Sergeje Prokofjeva (Zásnuby v klášteře, Semjon Kotko); mezi nejvýznamnější inscenace tohoto období patřil Verdiho Don Carlos.