Diabetes melitus 2. typu, označovaná také jako cukrovka 2. typu, non-inzulin-dependentní diabetes mellitus (NIDDM) či cukrovka vznikající v dospělosti, je metabolickou poruchou charakterizovanou zvýšenou hladinou glukózy v krvi při současné rezistenci na inzulin a zpočátku relativním nedostatku inzulinu. Tím se liší od cukrovky 1. typu, u které v důsledku zániku buněk Langerhansových ostrůvků ve slinivce břišní dochází k absolutnímu nedostatku inzulinu.
Cukrovka 2. typu se vyvíjí pozvolna. Neurčité příznaky únavy, nadměrná žízeň a časté močení jsou nejběžnějšími příznaky. Postupně se při dlouhodobě neuspokojivé kompenzaci mohou objevovat pozdní komplikace diabetu, jako je postižení očí nebo nervů. Diabetes 2. typu je často spojen s metabolickým syndromem, jehož součástí je i obezita.
Cukrovka 2. typu tvoří přibližně 90 % případů diabetu; zbývajících 10 % spadá zejména do kategorií cukrovky 1. typu, těhotenské cukrovky a ostatních typů diabetu.
Diabetes 2. typu se léčí změnou životního stylu jako je pravidelné cvičení a úprava jídelníčku. Součástí léčby je podávání perorálních antidiabetik či injekčních léků, mezi které patří GLP-1 analoga nebo inzulin. U osob se současným výskytem obezity je možno využít léčbu antiobezitiky.
Výskyt diabetu v posledních 50 letech značně vzrostl, a to paralelně s výskytem obezity. V roce 2010 bylo zaznamenáno přibližně 285 miliónů lidí trpících touto chorobou (ve srovnání s asi 30 milióny z roku 1985). Akutní komplikací léčby je neketotické hyperosmolární kóma či laktátová acidóza. Diabetická ketoacidóza, typický projev diabetu 1. typu, je vzácná.
Dlouhodobé komplikace způsobené vysokou hladinou cukru v krvi mohou zahrnovat srdeční choroby, mozkové příhody, diabetickou retinopatii postihující zrak, selhání ledvin, jež může vyžadovat dialýzu, a oběhové problémy v končetinách vedoucí až k amputacím.
Komplikace Diabetes 2. typu je obvykle chronickým onemocněním, zkracujícím očekávanou délku života o 10 let. To je částečně způsobeno množstvím komplikací, jež mohou chorobu doprovázet. K nim patří mimo jiné dvakrát až čtyřikrát vyšší riziko kardiovaskulárních chorob, včetně ischemické choroby srdeční a mozkové příhody, 20 krát častější amputace dolních končetin a zvýšený počet hospitalizací. V rozvinutých zemích – a zvýšenou měrou i v dalších oblastech – je cukrovka typu 2 nejrozšířenější příčinou netraumatické slepoty a selhání ledvin. Bývá rovněž spojována se zvýšeným rizikem kognitivních dysfunkcí a demence, vyvolaných nemocemi jako je Alzheimerova choroba a vaskulární demence. Dalšími komplikacemi mohou být acanthosis nigricans nebo sexuální dysfunkce.
Příčina Diabetes 2. typu se může vyskytnout na základě kombinace genetických faktorů a aspektů životního stylu. Některé z těchto faktorů, jako například jídelníček nebo obezita, jsou pod osobní kontrolou jedince, jiné – rostoucí věk, ženské pohlaví, genetické dispozice – však ovlivnit nelze. Diabetes 2. typu může souviset i s nedostatkem spánku, který má negativní dopad na metabolismus. Svou roli může hrát i nutriční stav matky v období vývoje plodu; předpokládá se totiž, že tehdy může dojít ke změnám methylace DNA.
Životní styl Při vzniku cukrovky 2. typu hraje roli řada faktorů souvisejících se životním stylem včetně obezity (definované jako BMI vyšší než 30), nedostatek tělesné aktivity, nevhodná strava, stres a urbanizace. Nadměrné množství tělesného tuku souvisí s 30 % případů nemoci u osob čínského a japonského původu, 60–80 % případů u osob evropského či afrického původu a 100 % případů u indiánského kmene Pimů a obyvatel Tichomořských ostrovů. Ti, kdo netrpí obezitou, mají často zvýšený objem pasu.
Na vznik diabetu 2. typu má vliv i jídelníček. Dostupnost rychlého občerstvení zvyšuje riziko diabetu.https://medicalxpress.com/news/2021-10-widespread-fast-food-restaurants-linked-higher.html – Widespread fast-food restaurants linked to higher rates of type 2 diabetes Se zvýšeným rizikem vzniku nemoci je rovněž spojována nadměrná konzumace cukrem slazených nápojů. Důležitý je i typ tuků obsažených v jídelníčku, neboť saturované tuky a transmastné kyseliny riziko zvyšují a polynenasycené a mononenasycené tuky riziko snižují. Zdá se, že i konzumace většího množství bílé rýže hraje při zvýšení rizika roli. Nedostatek cvičení je považován za příčinu 7 % případů onemocnění.
Celosvětová studie na 14 milionech případů ukázala na vliv bílé (rafinované) rýže a pšenice (oproti celozrnné stravě) a také na zpracované maso. Ostatní složky stravy mají menší vliv.https://medicalxpress.com/news/2023-04-links-poor-diet-million-cases.html – Study links poor diet to 14 million cases of type 2 diabetes globally
Genetika Ve většině případů cukrovky hraje roli řada genů; každý z nich pak malou měrou přispívá ke zvýšené pravděpodobnosti vzniku diabetu 2. typu. Pokud jednovaječné dvojče trpí diabetem, pravděpodobnost, že u jeho sourozence se v době jeho života tato nemoc projeví také, je vyšší než 90 %, zatímco u neidentických sourozenců je to 25–50 %. Do roku 2011 bylo objeveno více než 36 genů přispívajících ke zvýšenému riziku vzniku cukrovky 2. typu. Všechny tyto geny však stojí za pouhými 10 % celkové dědičné složky onemocnění. Alela genu TCF7L2 například zvyšuje riziko vzniku diabetu 1,5 krát a je největším rizikovým faktorem běžných genetických variant. Většina genů spojovaných s diabetem se podílí na funkci beta buněk.
Další vlivy Existuje řada léků a dalších zdravotních problémů, jež mohou pravděpodobnost vzniku cukrovky zvyšovat. K takovým rizikovým lékům patří glukokortikoidy, thiazidy, beta-blokátory, atypická antipsychotika a statiny. U osob s předchozím gestačním diabetem existuje zvýšené riziko vzniku diabetu 2. typu. Další související zdravotní problémy zahrnují akromegalii, Cushingův syndrom, hypertyreázu, feochromocytom a jisté druhy rakoviny, jako například glukagonomy. S cukrovkou 2. typu může souviset i nedostatek testosteronu.
Patofyziologie Diabetes 2. typu je způsoben rezistencí na inzulin a následně nedostatečnou produkcí inzulinu beta buňkami. K inzulinové rezistenci, což je neschopnost buněk reagovat odpovídajícím způsobem na normální hladinu inzulinu, dochází primárně ve svalech, játrech a tukových tkáních. V játrech inzulin za normálních okolností potlačuje uvolňování glukózy. Na pozadí inzulinové rezistence však játra neadekvátně uvolňují glukózu do krve. Poměr mezi inzulinovou rezistencí a dysfunkcí beta buněk se u jednotlivých osob liší; někteří trpí primárně inzulinovou rezistencí a pouze nepatrnou poruchou produkce inzulinu, zatímco u jiných zaznamenáváme lehkou inzulinovou rezistenci a zásadní poruchu tvorby inzulinu.
K dalším potenciálně důležitým mechanismům spojovaným s cukrovkou 2. typu a inzulinovou rezistencí patří zvýšený rozklad lipidů v tukových buňkách, rezistence na inkretin a jeho nedostatek, vysoká hladina glukagonu v krvi, zvýšené zadržování soli a vody ledvinami a neadekvátní regulace metabolismu centrálním nervovým systémem. Ne u všech osob trpících inzulinovou rezistencí se však diabetes rozvine; k tomu je zapotřebí také snížení tvorby inzulinu beta buňkami slinivky břišní.
Diagnóza Příznaky a symptomy náhled|350px|Přehled nejdůležitějších příznaků diabetu Ke klasickým symptomům diabetu řadíme polyurii (časté močení), polydipsii (nadměrnou žíznivost), polyfagii (chorobný hlad) a úbytek hmotnosti. Další příznaky běžně zjištěné při diagnóze zahrnují anamnézu rozostřeného vidění, svědění, periferální neuropatii, opakující se vaginální infekce a únavu. Během několika počátečních let však mnozí lidé nevykazují žádné symptomy a jsou diagnostikováni až díky rutinnímu vyšetření.U osob s diabetem 2. typu se může vzácně vyskytnout neketotické hyperosmolární kóma (stav, kdy je vysoká hladina cukru v krvi doprovázena poruchami vědomí a nízkým krevním tlakem).
Definice Světové zdravotnické organizace vztahující se k cukrovce typů 1 a 2 uvádí, že jde o jednu zvýšenou hodnotu glukózy v krvi doprovázenou symptomy nebo při dvou různých měřeních dosažené zvýšené hodnoty buď u glukózy v plazmě nalačno s hodnotou ≥ 7.0 mmol/l (126 mg/dl) nebo u glukózového tolerančního testu, kdy dvě hodiny po podání orální dávky je hodnota glukózy v plazmě ≥ 11,1 mmol/l (200 mg/dl). Další metodou stanovení diagnózy diabetu je namátkové zjištění hladiny cukru v krvi přesahující 11,1 mmol/l (200 mg/dl) ve spojení s obvyklými symptomy nebo hladina glykovaného hemoglobinu (HbA1c) vyšší než 6,5 %. V roce 2009 doporučila Mezinárodní expertní komise, jejímiž členy byli zástupci Americké diabetologické společnosti (ADA), Mezinárodní diabetologické federace (IDF) a Evropské asociace pro studium diabetu (EASD), aby pro stanovení diagnózy diabetu byla užívána hranice ≥6,5 % HbA1c. Toto doporučení bylo Americkou diabetologickou společností v roce 2010 akceptováno. Pozitivní testy by se měly opakovat, pokud dotyčná osoba nevykazuje typické symptomy a hladinu cukru v krvi >11,1 mmol/l (>200 mg/dl). V České republice není diagnostika pomocí HbA1c akceptována. Odhaduje se, že 20 % osob s diabetem ve Spojených státech si není vědomo, že touto chorobou trpí.
Diabetes mellitus 2. typu je charakterizován vysokou hladinou glukózy v krvi při současné rezistenci na inzulin a relativním nedostatku inzulinu. Tím se liší od cukrovky 1. typu, kdy v důsledku zániku buněk Langerhansových ostrůvků ve slinivce břišní dochází k absolutnímu nedostatku inzulinu, a od gestačního diabetu mellitus, jenž je charakterizován prudkým zvýšením hladiny cukru v krvi v souvislosti s těhotenstvím. Diabetes typu 1 a 2 lze obvykle odlišit na základě jejich projevů a průvodních okolností. Pokud je diagnóza nejistá, lze k potvrzení cukrovky typu 1 použít testy na protilátky a k potvrzení diabetu typu 2 testy na určení hladiny C-peptidů.
Prevence Rozvinutí cukrovky 2. typu lze oddálit nebo mu předejít prostřednictvím kvalitní stravy a pravidelného cvičení. Riziko mohou o více než polovinu snížit i opatření týkající se životního stylu. Pozitivní dopad cvičení je zjevný bez ohledu na původní hmotnost osoby nebo následný úbytek hmotnosti. Důkazy o prospěchu pouhých změn jídelníčku jsou však omezené, přičemž jisté pozitivní účinky byly prokázány u vyšší konzumace listové zeleniny a omezení příjmu nápojů slazených cukrem. U pacientů se sníženou glukózovou tolerancí mohou pouhé změny jídelníčku a cvičení nebo jejich kombinace s metforminem či akarbózou výrazně snížit riziko vzniku diabetu. Změny životního stylu jsou mnohem účinnější než metformin. Na myších se ale ukázalo, že metformin je několiktisíckrát účinnější v mozku než u normálního podání léku.
Léčba Léčba diabetu 2. typu by měla být individualizována a měla by se soustředit na změny životního stylu, snižování dalších kardiovaskulárních rizikových faktorů a udržování hladiny glukózy v krvi v normálním rozmezí. Očekávanou délku života člověka zvyšuje také léčba dalších kardiovaskulárních rizikových faktorů, jako jsou vysoký krevní tlak, zvýšená hladina cholesterolu a mikroalbuminurie. Intenzivní léčba potíží s krevním tlakem (130/80 mmHg a méně) vede na rozdíl od standardní léčby (140–160/85–100 mmHg a méně) k jistému snížení rizika mozkové příhody, nikoli však ke snížení celkového rizika úmrtí.
Životní styl Základními kameny péče při onemocnění diabetem jsou dieta a cvičení, přičemž častější cvičení přináší lepší výsledky. Aerobní cvičení vede k poklesu hladiny HbA1C a ke zlepšení citlivosti na inzulin. Posilování je také vhodné; kombinace obou typů cvičení může být nesmírně účinná. Dieta směřující k úbytku váhy je rovněž důležitá. Přestože je nízkoglykemická dieta jako nejvhodnější typ diety pro dosažení tohoto cíle kontroverzní, regulaci hladiny cukru v krvi značně zlepšuje. Zvažovaným dietním přístupem je metoda přerušovaného hladovění. Klinická studie ale vliv diety neprokázala.
Pro změnu životního stylu je klíčová dlouhodobá osvěta.
Léky Kontrola hladiny cukru v krvi