U bílého koníčka (v německém originále ) je opereta – autoři ji označili tradičním německým názvem singspiel – ve třech dějstvích s hudbou (především) Ralpha Benatzkého. Dějištěm je hotel U bílého koníčka v městečku Sankt Wolfgang im Salzkammergut v Rakousku. Libreto pochází od skladatele společně s Hansem Müllerem-Einigenem a Erikem Charellem; texty písní napsal Robert Gilbert. Hudební vložky jsou od Bruno Granichstaedtena, Roberta Gilberta a Roberta Stolze, sbory a původní instrumentace od Eduarda Künnekeho. Za předlohu posloužila stejnojmenná staroberlínská veselohra Oskara Blumenthala a Gustava Kadelburga, již autoři napsali roku 1896 při pobytu ve vile Blumenthal v blízkosti Bad Ischlu.
Opereta U bílého koníčka byla poprvé provedena 8. listopadu 1930 v berlínském divadle Großes Schauspielhaus v režii Erika Charella s Maxem Hansenem jako Leopoldem a Camillou Spirovou jako Josephou. Původní výpravu navrhl Ernst Stern. V češtině se hrála poprvé 11. července 1931 v Plzni. Je to jediná Benatzkého opereta, která zůstala trvale na světovém i českém repertoáru.
Historie a charakteristika
Vznik U bílého koníčka bylo jednou z revuálních operet produkovaných režisérem Erikem Charellem, kterou tento intendant berlínského divadla Großes Schauspielhaus pokračoval a vlastně zakončil svou sérii úspěšných výpravných historických operet (Bílému koníčku předcházel s podobným produkčním týmem Casanova roku 1928 a Tři mušketýři roku 1929).
Námětem byla romantická veselohra berlínských autorů Oskara Blumenthala a Gustava Kadelburga, která měla premiéru 30. prosince 1897 v berlínském Lessingově divadle (byla často hrána i v češtině). Traduje se, že na ni Charella upozornil v květnu 1930 herec Emil Jannings, když oba pobývali právě v hotelu U bílého koníčka v St. Wolfgangu a herec improvizoval s překvapeným číšníkem dialog z veselohry. Charell, který hru neznal, si vyžádal scénář a rozhodl se z ní vytvořit hlavní inscenaci pro nadcházející sezónu. Pravděpodobnější však je, že Charell znal filmové zpracování režiséra Richarda Oswalda z roku 1926, ve kterém vystupovali už někteří herci, kteří pak účinkovali v premiéře operety, zejména Max Hansen v roli Leopolda a Camilla Spira v roli Klärchen. Vedle toho komedii roku 1928 uváděl v Berlíně Deutsches Theater, spadající stejně jako Charellův Großes Schauspielhaus do divadelního konglomerátu Maxe Reinhardta. Původní ideu přepsat tuto starou lidovou veselohru na moderní operetu si později (roku 1951) přisvojoval i skladatel Ralph Benatzky, jeho deníky z 30. let však svědčí o tom, že nápad vyšel od Charella a že Benatzky se k němu stavěl po celou dobu vcelku chladně.
Šéfdramaturg Ufa Hans Müller byl pověřen, aby veselohru přetvořil na operetní libreto odpovídající Charellově programu velkoměstských revuí pro rozměrné jeviště Großses Schauspielhaus. Originálním rysem bylo spojení dobového žánru výpravné revuální operety – jejíž děj se zpravidla odehrával v exotickém nebo historickém prostředí – s domácí, poněkud starosvětskou a současně ironicky pojatou venkovskou idylou. Tuto ironii podtrhuje i použití tradičního německého označení „singspiel“ namísto „opereta“, jež je podle badatele Fritze Henneberga „důležité pro znejistění obecenstva od samotného začátku: Nemá tomu, co uvidí a uslyší, tak úplně věřit.“ Müller v podstatě sledoval děj původní komedie, s větším důrazem na milostné zápletky a menším na kontrast berlínského a alpského životního stylu. Nejdůležitější Müllerovou novinkou bylo zavedení postavy císaře ve finále druhého dějství.
Ralph Benatzky byl opět pověřen vrchním hudebním dohledem (konečná smlouva od něj ostatně žádala nikoli kompozici, ale „hudební zpracování“, a přenechávala veškeré autorskoprávní dispozice s dílem Charellovi). Jako v obou předchozích dílech měl zkombinovat vlastní hudbu s „historickou“ hudbou (Suppého píseň O du, mein Österreich, Straussův Radeckého pochod, lidové písně apod.). Charell se však na rozdíl málo staral o stylovou jednotu díla a po vzoru svých předchozích revuí se rozhodl zakomponovat do Bílého koníčka jednotlivé tituly od jiných šlágrových skladatelů (k velké nelibosti Benatzkého). Ve smlouvě s nakladatelstvím a s Benatzkym si vyhradil „nejméně čtyři vložky s cizí hudbou a cizím textem“. Benatzky si soukromě stěžoval na „starou Charllovu nemoc, totiž nenechat věc organicky se vyvinout, autorům nepřenechat žádnou promyšlenou, vytříbenou práci, nýbrž všude a do všeho mluvit a nevybíravě odkudkoli sebrat a naoktrojovat melodie, které se mu právě líbí“; připadal si pak jako „hlavní dodavatel“ odkázaný na subdodavatele a domníval se, že si každý musí myslet, „že jsem snad byl líný nebo že mi chyběly nápady“.
náhled|Spolutvůrce Bílého koníčka Robert Stolz. Fotografie z roku 1915. Tak se do partitury dostaly dvě skladby tehdy velmi populárního Roberta Stolze, foxtrot „Die ganze Welt ist himmelblau“ (Op. 567) a valčík „Mein Liebeslied muss ein Walzer sein“ (Op. 562). Stolz je napsal na zakázku v srpnu nebo září 1930 a prodal autorská práva k těmto melodiím Charellovi za 500 říšských marek. Později, když se Bílý koníček stal nejhranější operetou své doby a obě písně šlágry, se bez úspěchu soudně domáhal podílu na tantiémách a ve svých pamětech v této souvislosti hovoří o „obrovské nespravedlnosti“, která značně poškodila jeho kariéru. Další píseň, Zuschau'n kann i net, objednal Charell u Bruna Granichstaedtena; na rozdíl od ostatních samostatně vložených melodií ji Benatzky zapojil do celkového hudebního proudu a zařadil její reprízu ve velkém finále 2. dějství. Z právě populárního filmového muzikálu MGM Puttin' on the Ritz byla zakoupena píseň There's danger in your eyes Harryho Richmana, Jacka Meskilla a Peta Wendlinga, přetextovaná na „Es ist doch nicht das letzte mal, daß wir uns sehen“. Na poslední chvíli, v říjnu (premiéra byla 8. listopadu), byl rozporu s výslovným smluvním ujednáním s Benatzkym pověřen spisovatel a skladatel Robert Gilbert tím, aby namísto Benatzkého znovu napsal všechny texty písní. Současně byl do operety přidán jeden z nejvýraznějších hitů, foxtrot „Was kann der Sigismund dafür dass er so schön ist“, který Gilbert napsal již dříve pro berlínského kabaretiéra Paula O'Montise.
Pro nedostatek času i pro nedostatek nadšení byla instrumentace celého díla svěřena Eduardu Künnekemu, který rovněž napsal úvodní sbory k prvnímu a druhému jednání; vyhradil si však, že nebude uváděn jako spoluautor, a jeho podíl zůstal dlouho utajen. Navíc hudební aranžmá tanců provedl Adam Gelbtrunk a kabaretiér Karl Farkas sestavil „podnapilou píseň“ sestavenou z dobových šlágrů (a v pozdějších inscenacích vždy aktualizovanou). Jako hlavní autor byl však vždy uváděn Benatzky, který byl autorem jednotné formy a převážné části – dvaceti dvou – hudebních čísel, včetně hitů Es muß was wunderbares sein, Eine Kuh, so wie Du, Salzkammergut a centrální melodie Im Weißem Rössl am Wolfgangsee. Podle O. Schneidereita se tak dělo „nikoli neprávem; celek vykazuje nezaměnitelně jeho rukopis“.
Původní berlínská inscenace náhled|Interiér berlínského divadla Großes Schauspielhaus, místa premiéry U bílého koníčka, na počátku 30. let. V obsazení premiéry dominovaly filmové a kabaretní hvězdy jako Max Hansen, Siegfried Arno, Camilla Spira, Otto Wallburg a Paul Hörbiger. Jediným operním pěvcem mezi nimi byl Walter Jankuhn v roli doktora Siedlera. Nákladná výprava Ernesta Sterna zahrnovala nejrůznější alpské scenérie včetně vlaku, lodi a skutečného deště; mezi mnohohlavým sborem, baletem a statisty se pohybovalo četné domácí zvířectvo. Hlavní šlágry tehdy nahráli účastníci premiéry na šelakové gramodesky ve verzi s doprovodem tanečního orchestru; v současnosti jsou dostupné na CD v restaurované podobě. Opereta se hrála jen v Berlíně přes čtyřistakrát.
O původní inscenaci v Berlíně roku 1930 psal deník BZ am Mittag: „Krajina kolem Wolfgangsee se vzpíná až do zářivých vrcholků Alp a obepíná jeviště, které tak tvoří jakousi kotlinu. Na podtržení realismu vjíždí na scénu skutečný autobus (nicméně až příliš načas), jezero zve ke koupeli, vodopád tká svou stříbrnou nit, z nebe se spouští skutečný liják a mečí na tebe kozy. Nefalšované jsou také tanečníci schuhplatteru, jódlistky, tanečníci „políčkované“ (watschentanz) a kostýmy, které jsou vlastně kroje. Lid sestávající z ovčáků, pastýřů, lovců, členů a členek střeleckých spolků, hasičů, veteránů, sedláků a hospodských dodává prostředí kolorit. A tento lokální kolorit je tak říkajíc synkopován s internacionalitou girls a boys, kteří mají dokázat, že ani St. Wolfgang neleží stranou světa. Jejich tance jsou běžícím pásem, který děj navinuje, přenáší, dělí na takty a akty. […] V těchto tancích triumfuje nejen rytmus nohou, hudby, ale i kostýmů: barvy, látky, souzvuk. Symfonikem je tady Ernst Stern, profesor dle práva. Nádherné. Rytmus, tato rozpolcenost se promítá až do orchestru, jehož levicí je jazz a jehož radikální pravicí je citera a loutna, domobranecká loutna pod štýrským kloboukem a kohoutími péry.“
U bílého koníčka ve světě Opereta U bílého koníčka pronikla brzy po premiéře i do dalších divadel v německy mluvícím prostoru i jinde. Jejímu šíření bránily jen značné inscenační nároky, ale pozdější, zejména poválečná nastudování prokázala její účinnost i v mnohem redukovanějším prostředí; například průlomová moderní inscenace z berlínského kabaretu Bar jeder Vernunft se obešla beze změn scény a téměř bez dekorací. Navíc už původní opereta měla výrazně kompozitní povahu a do dalších divadel se dostala v nejrůzněji pozměněných verzích jak co do děje, tak co do hudebního obsahu: písně byly přidávány nebo odebírány podle místních zvyklostí a schopností divadel.
První rozběh zažila v německých divadlech. Zvlášť významná byla první inscenace ve Vídni, kterou ve Stadttheater režíroval Hubert Marischka (premiéra 25. září 1931). Marischka hrál i hlavní úlohu číšníka Leopolda a alpské výtvarné motivy, které se promítly i do vnitřní a vnější výzdoby divadelní budovy a dominovaly reklamní kampani, si nezadaly s leskem berlínské premiéry. Po nástupu nacistů však byla opereta U bílého koníčka v Německu zakázána jednak kvůli řadě židovských spoluautorů (byť Benatzky sám byl „árijec“), jednak kvůli svému zacházení s folklórem, které bylo považováno za neuctivé a „zvrhlé“. Zvláště koupací scéna byla vnímána jako skandální a vyvolávala hněv nacistů.