Bazilika svatého Jiří na Pražském hradě je jeden z nejstarších českých kostelů a pohřebiště Přemyslovců, u kterého byl založen první český klášter svatého Jiří. Historie vlevo|náhled|Bazilika sv. Jiří – barokní průčelí s kaplí Jana Nepomuckého (vpravo) vlevo|náhled|Interiér románské části baziliky sv. Jiří Baziliku založil Vratislav I. asi roku 920 jako druhý kostel v tehdejší oblasti Prahy a byl v něm také pohřben. Vysvěcen byl až roku 925 u příležitosti přenesení ostatků svaté Ludmily z Tetína. Poselství dcery Boleslava I. Mlady do Říma bylo završeno roku 973 zřízením pražského biskupství při nedaleké rotundě sv. Víta, zatímco při bazilice byl založen klášter benediktinek, jehož první abatyší se Mlada stala. Jako zakladatel kláštera byl uctíván bratr Mlady, kníže Boleslav II., který zde byl pohřben.
Kostel s klášterem vyhořel za obléhání Prahy Konrádem Znojemským roku 1142 a byly znovuvybudovány druhou zakladatelkou kláštera abatyší Bertou. Další obnova probíhala za Přemyslovny abatyše Anežky, která nechala mj. přistavět kapli sv. Ludmily jižně vedle kněžiště baziliky. V době vymření Přemyslovců a nástupu Lucemburků byla abatyší Přemyslovna Kunhuta. Ve 14. století došlo ke gotické přestavbě baziliky i kláštera, se kterými zřejmě souvisela objednávka bronzové sochy sv. Jiří.
Klášter byl zpustošen za husitských válek a opět obnovován po návratu benediktinek za Zikmunda Lucemburského. Na začátku 16. století byl zbudován nový jižní portál. Při požáru roku 1541 bazilika opět vyhořela a při následných opravách byly nově vyzděny klenby a helmice věží.
Ve druhé polovině 17. století získala bazilika dnešní západní barokní fasádu, v roce 1722 přibyla ještě nová kaple sv. Jana Nepomuckého. Následovaly jen méně významné úpravy.
Při obnově v letech 1897–1908 byl puristicky obnoven středověký vzhled interiéru a odstraněna většina pozdějších prvků.
Popis S výjimkou průčelí a některých prvků interiéru si kostel uchoval svůj románský charakter daný přestavbou po požáru Pražského hradu po roce 1142. Vlastní kostel je trojlodní bazilika se dvěma věžemi umístěnými výrazně východně, na konci obou bočních lodí, kde začíná čtvercové kněžiště, zakončené apsidou; pod kněžištěm je pak trojlodní krypta. Severní, subtilnější věž je nazývána Eva, kdežto jižní, mohutnější, pak Adam – ta se tyčí nad přistavenou kaplí s malou předsíňkou a apsidou. vlevo|náhled|344x344pixelů|Interiér s tumbou českého knížete Vratislava I. Základní uspořádání trojlodí s úzkými bočními loděmi má zřejmě svůj původ v 10. století. Dle bádání založeného na archeologickém průzkumu I. Borkovského by z Vratislavovy doby mělo být zdivo apsid, části lodi a nepatrně mladší přístavek podvěžní kaple určené pro ostatky sv. Ludmily. Ještě z 10. století, z přestavby po založení kláštera, by pak mohlo být zdivo trojlodí až po kruchtu na západě. Novější, revizní archeologický průzkum se přiklání k starším závěrům J. Cibulky a Anežky Merhautové, že nadzemní zdivo vzniklo z velké části až po požáru roku 1142, i když do jisté míry napodobovalo původní stavbu.Vlček (2000), s. 139–140 Tehdy vznikly také arkádové ochozy nad bočními loděmi.
Exteriér Barokní průčelí bylo dostavěno koncem 17. století a je nejspíše dílem Francesca Carattiho. Sochy na průčelí vytvořil sochař z okruhu Jana Jiřího Bendla. Vlevo je socha princezny Mlady, která drží korunu jako symbol toho, že abatyše jiřského kláštera měly v pozdější době právo korunovat české královny. Vpravo je socha Vratislava I., který jako zakladatel drží model kostela. Ve štítě je mladší reliéf zobrazující sv. Jiřího válčícího s drakem. Pod ním je monogram S.G. (sanctus Georgius) a ještě níže mezi sochami iluzívní okno (namalované technikou trompe-l'œil). V letech 1718 až 1722 byla významných českým architektem Františkem Maxmiliánem Kaňkou přistavěna kaple svatého Jana Nepomuckého. Sochu světce s anděly vytvořil Ferdinand Maxmilián Brokoff. Dnešní vzhled, který do značné míry odpovídá podobě baziliky ve 12. století, dal bazilice v letech 1888 až 1918 významný puristický architekt Ludvík Lábler.
V kontrastu s barokní podobou průčelí je pohled na stavbu z jihu, který ukazuje raně středověké rysy stavby. Původní hladká stěna jižní lodi byla konstruována metodou rovnání opukových kvádříků. Takové zdivo je použito i u zbytku dochovaných středověkých částí baziliky. Na původní jižní boční lodi byl v období renesance dodatečně vykonstruován portál.
Portál od Benedikta Rejta byl osazen do jižní stěny boční lodi na místě původního románského vstupu.. Jedná se o významnou ukázku rané renesance z doby kolem roku 1500, která vykazuje zcela jiné tvarosloví než zbytek jižní fasády. Portál sestává ze dvou do sebe vložených edikul, jeho kompozice celkově čerpá z italských renesančních vzorů, zejména ze středoitalské architektury quattrocenta. Vidíme zde klasické antické sloupy s korintskými hlavicemi, architráv a tympanon s reliéfem svatého Jiří bojujícího s drakem. Krom systému edikul je místo klasické archivolty je použit půlkruhový nástavec, což představuje určité odstoupení od čistě antického schématu a současně ukazuje adaptaci italských forem v domácím prostředí. Volutové hlavice, ačkoliv bohatě zdobené, nám naznačují, že kameník pracoval se zprostředkovanou předlouhou, tudíž úplně neporozuměl prostorové logice tvarosloví a dochází zde k dalším odchylkám od antické předlohy. Tato stylová nejasnost je pro ranou renesanci na našem území typická.
Inspirace italským prostředím je patrná i na detailech jakou jsou dekorativní krabovité listy ve cviklech portálu, pravděpodobně původně ze střední Itálie, konkrétně jde ornamentální motivy z urbinské a florentské architektury 15. století.
Podhledová část – „strop“ - portálu je pokryt kazetováním s rozetami Stejný kazetovaný motiv se objevuje i na spodní části kladí vnitřní edikuly. Samotný vstupní otvor pro dveře má obdélníkový tvar s nesymetrickým profilovaným rámcem.
Do portálu je vsazen opukový reliéf, který zobrazuje svatého Jiří při boji s drakem. Patron baziliky je zde vyobrazen jako křesťanský rytíř potírající zlo a svým výtvarným pojetím i tématem reliéf navazuje na tradici dřívějších monumentálních tympanonů ze středověkých katedrál. Vyobrazení mohlo mít navíc symbolický význam, odkazovalo pravděpodobně na mladého panovníka Ludvíka Jagellonského, nástupce Vladislava, který měl zemi chránit před tehdejším tureckým nebezpečím, čímž reliéf propojil inspiraci tradičním středověkým námětem s tehdy aktuální politickou situací. náhled|Jižní fasáda, renesanční portál a jižní věž Celková kompozice portálu naznačuje, že tento prostup měl fakticky představovat triumfální oblouk. K neobvyklému architektonickému řešení mohlo dojít tak, že tvůrce z Riedovy huti pracoval s grafickou předlohou volně stojícího triumfálního oblouku. Z ní však nesprávně pochopil prostorové uspořádání a objekt mylně interpretoval jako portál přisazený ke stěně. Tím se vysvětluje také specifická funkce kazetového podhledu v ostění mezi oběma edikulami. Tento prvek měl s největší pravděpodobností napodobit kazetování skutečného triumfálního oblouku, které však stavitel pouze mechanicky převzal z předlohy zachycené v perspektivní zkratce.
Nesourodost portálu jako celku se zbytkem fasády ilustruje i fakt že portál částečně překrývá jedno z původních oken jižní fasády.
Okna směrem do hlavní lodi a k jižní tribuně kostela, ač typologicky podobná, byla pravděpodobně vystavěna ve dvou etapách, čemuž napovídá porušení ve vazbě opukového zdiva, což potvrzuje i ustoupení zdiva vlevo od portálu. Podle všeho mohla být část kostela od ústupku podobně jako některá okna dostavena dodatečně. O jednotlivých etapách výstavby svědčí i nejednotnost použitých kvádříků, lišících se ve velikosti, opracovanosti i barvě. Na vině nejsou pouze přestavby, ale také eroze či využitými obklady v průběhu historie. Při restauracích ve 20. století byly navíc použity i různé materiály mimo opuku – jako pískovec, to můžeme ale pozorovat primárně v interiéru.
Čtvercový presbytář s apsidou, vystavěný nad obdobně řešenou kryptou, byl při restauraci výrazně přiblížen své původní románské podobě. Došlo ke zpevnění základů krypty, kde byly objeveny fragmenty románských hlavic a sloupků. Vnější stěny člení lizény, na apsidě propojené obloučkovým vlysem, zubořezem a římsou. Původní románská okna se dochovala především na jižní straně krypty, ostatní byla rekonstruována podle nalezených částí. náhled|Východní fasáda, zakončení kaple sv. Ludmily Během obnovy byl z větší části rekonstruován také povrch krypty a presbytáře, přičemž se potvrdilo, že štít hlavní lodi je převážně původní. Objevena byla i původní krytina apsidy z opukových desek. Severní apsida boční lodi s drobným půlkruhovým okénkem byla rovněž upravena do původní podoby.
Východní část kostela dnes obklopuje malý dvůr uzavřený klášterními budovami. Klášter navazoval na severní stranu baziliky a soustředil se kolem dvou nádvoří. Součástí severního křídla je i severní věž baziliky, architektonicky podobná jižní věži. V přízemí je otevřena gotickými arkádami, aby navazovala na prostor ambitu. Dochoval se zde také románský portál s raně středověkou ornamentální malbou.
Obě věže jsou řešeny jako mohutné hranoly z již zmiňovaného kvádříkového zdiva a zakončeny jehlanovitou špičkou. Směrem k vrcholku jsou odlehčeny dvěma patry sdružených románských oken, doplněnými o obloučkový vlys
Kontrast k románské apsidě tvoří na východní straně baziliky zakončení kaple svaté Ludmily. To je vystavěno v gotickém slohu, což je patrné z jeho polygonálního tvaru, využití opěrných pilířů a oken ukončených lomenými oblouky.
Severní stěna hlavní lodi byla při restauraci upravena obdobně jako jižní část a pravděpodobně byla původně členěna obloučkovým vlysem.
Vnitřní zařízení Na evangelijní straně lodi visí obraz Nanebevzetí Panny Marie od Jana Jiřího Heinsche z konce 80. let 17. století, původně byl na oltáři kaple v ambitu kláštera. Na protější zdi je lunetový obraz Ukřižování s mučednictvím sv. Voršily, jenž je novější kopií obrazu Hanse Burgkmaira staršího. Originál patří do cyklu obrazů z výzdoby kapitulní síně dominikánského konventu v Augsburgu, které zpodobňují sedm hlavních římských kostelů s výjevy umučení světců. Na levé straně presbytáře visí obraz Svatá Ludmila učí sv. Václava od Josef Hellicha.
Kaple svaté Ludmily a část nástěnných maleb pochází z 12. století, další výjevy na vstupním oblouku jsou z doby po roku 1470. Dále jsou zachovány nástěnné malby Nebeského Jeruzaléma z konce 12. století na klenbě presbytáře a v apsidě je výjev korunování Panny Marie z konce 16. století.
Další výzdoba přesunutá po zrušení kláštera Zapsal dne 15. 12. 1887 František Slavomír Štěpánek – učitel národní v kronice Kopanského mlýna:
„Za mého dětského věku od r. 1824 až do r. 1848 panoval v Statenicích rod hrabat Khünburgův, z nichž jeden, arcibiskup pražský, Khünburg, pomohl blahoslaveného Jana Nepomuckého roku 1729 za svatého prohlásiti. Ten daroval do kaple zámecké ve Statenicích obrazy ze zrušeného kláštera sv. Jiří a sice: 1. Obraz pána Krista ukřižovaného na plátně, jenž činil zázraky na hoře Tábor u Klokot kdež Mikuláš z Husy držíval shromážděnému lidu řeči k válkám husitským. 2. Obraz řecký sv. Ambrože 3. Obraz původní Rafaelova snímání těla z kříže umučeného Ježíše Krista. 4. Obraz sv. Ludmily na oltáři jediném, jest na plátně malován od Karla Škréty. Kaple jest v přízemí po levé straně když se vejde na dvůr do zámečku poslední dveře.“
Kaple svatého Jana Nepomuckého náhled|Lidské ostatky umístěné v oltáři kaple sv. Jana Nepomuckého. Byly přivezeny z Říma a údajně se jedná o sv. Theodoru