Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ( Moskva – Petrohrad) byl ruský spisovatel a filozof, jeden z nejvýznamnějších světových spisovatelů, vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderní psychologické prózy. Počátky jeho tvorby jsou spojeny s tzv. naturální školou, postupně však její rámec přerostl. K nejznámějším jeho dílům patří romány Zločin a trest, Idiot a Bratři Karamazovi.

Život

Dětství a studium Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roku 1821 v Moskvě v rodině lékaře jako druhé z osmi dětí. Otec pracoval v Mariinské nemocnici pro chudé a rodina bydlela v nevelkém bytě v levém křídle nemocnice. Rodiče dbali na tradiční výchovu dětí a snažili se jim poskytnout dobré vzdělání. Matka je učila číst již v raném věku a otec jim předčítal pohádky a příběhy z ruských dějin. Starší děti pak měly domácí učitele pro různé předměty. V roce 1828 otec získal šlechtický titul, což mu umožnilo zakoupení vlastního panství. Zakoupil statek ve vesnici Darovoje v Tulské gubernii kde rodina trávila letní měsíce.

V září 1834 nejstarší děti Fjodor a Michail nastoupili do soukromé internátní školy, kde se učili matematiku, rétoriku, zeměpis, dějepis, fyziku, logiku, ruštinu, řečtinu, latinu, němčinu, angličtinu, francouzštinu, psaní, kreslení a dokonce i tanec. Jejich přáním bylo stát se spisovateli, otec však trval na povolání, které jim poskytne materiální zabezpečení. V únoru 1837 zemřela matka a otec poslal oba chlapce na vojenskou strojírenskou školu v Petrohradě, kam byl však přijat jen Fjodor. Studium ho nebavilo, veškerý svůj volný čas věnoval četbě děl světové klasiky a ruských autorů, především Puškina. V roce 1839 otec náhle zemřel na záchvat mrtvice po konfliktu s nevolníky na statku Darovoje. Po absolvování vysoké školy v roce 1843 Dostojevskij nastoupil do petrohradského inženýrského oddílu, ale v létě následujícího roku se rozhodl rezignovat a věnovat se plně literatuře. Dne 19. října 1844 obdržel doklad o propuštění z vojenské služby v hodnosti poručíka.

Literární začátky a vyhnanství vlevo|náhled|Portrét F. M. Dostojevského (tužka) od K. Trutovského (1847) Už během studií se Dostojevskij pokoušel o vlastní literární tvorbu (drama, povídky) a také o překlad Balzacova románu Evženie Grandetová. V květnu 1845 dokončil svůj první román Chudí lidé, který mu přinesl úspěch i uznání kritiky. Pomohl mu proniknout mezi spisovatele Bělinského okruhu. Jeho další dílo Dvojník se však setkalo s nepochopením a také následující rané povídky zůstaly za očekáváním. Měly především pomoci Dostojevskému z obtížné finanční situace. Dostojevského blízký vztah s Bělinského okruhem skončil roztržkou po potyčce s Turgeněvem v roce 1846. Dostojevskij však začal koncem ledna 1847 navštěvovat skupinu Petraševců, která vystupovala proti carovi Mikuláši I. Stal se členem její radikální části, jejímž cílem bylo provést převrat v Rusku. V dubnu 1849, krátce po vydání povídky Bílé noci, byl s dalšími členy zatčen a umístěn do vězení v Petropavlovské pevnosti. V listopadu téhož roku byl odsouzen k zbavení všech majetkových práv a trestu smrti zastřelením. Dne 22. prosince (3. ledna 1850greg.) Dostojevskij stanul i s dalšími Petraševci před popravčí četou na Semjonovském náměstí. Netušili, že rozsudek byl již před několika týdny zrušen. Při fingované popravě byla na poslední chvíli vyhlášena milost a trest nucených prací. Tento existenciální zážitek ho poznamenal na celý život. Tehdejší duševní stav později popsal v románu Idiot (1868). Dostojevskij byl poslán do vyhnanství na Sibiř a následující čtyři roky strávil v káznicích v Omsku. Dojmy z pobytu ve vězení se promítly do povídky Zápisky z mrtvého domu (1861). Během pobytu mu lékaři diagnostikovali epilepsii, jejíž záchvaty se projevovaly už v dětství. Stráž však považovala jeho záchvaty za předstírání. Na Sibiři však také získal schopnost soustředění a jelikož si sám prošel peklem, dokázal se vcítit do lidí s narušenou osobností.

Koncem února 1854 byl Dostojevskij poslán jako vojín k sibiřskému praporu v Semipalatinsku. S pomocí přátel a jejich intervencí u nového cara Alexandra II. usiloval o zrušení trestu. V den korunovace, 26. srpna 1856, byla oznámena milost pro bývalé Petraševce. Dostojevskému byla vrácena hodnost, ale byl ponechán pod tajným dohledem. Dne 6. února 1857 se Dostojevskij oženil s vdovou Marií Isajevovou, kterou poznal před třemi lety v Semipalatinsku.

V dubnu 1857 byla vyhlášena úplná amnestie, podle níž byla děkabristům i petraševcům vrácena šlechtická práva. Dostojevskij měl zase možnost publikovat. Jako první vyšla v časopise Otěčestvennyje Zapiski povídka Malý hrdina. V roce 1859 vyšly Dostojevského romány Strýčkův sen a Vesnice Stěpančikovo a její obyvatelé, v nichž satiricky posuzoval dosavadní poměry v zemi.

Období věznění a vojenské služby bylo v Dostojevského životě zlomové: z utopického socialisty se přerodil v hluboce věřícího člověka. Na svobodu se vrátil jako spisovatel s náboženským posláním. Poznal prostý ruský lid a zamiloval si ho. Věřil, že v každém člověku je skryto něco dobrého. Na základě vlastních zkušeností se stal mnohem citlivějším k lidskému utrpení, k vnitřnímu světu člověka. Dostojevského pobyt na Sibiři se logicky zrcadlí v jeho literární tvorbě.

Návrat do Petrohradu V prosinci 1859 se Dostojevskij s manželkou a adoptivním synem Pavlem vrátili do Petrohradu. Byl však pod neustálým policejním dohledem, který byl zrušen až v roce 1875. V roce 1860 bylo ve dvou svazcích vydáno jeho dosavadní dílo, avšak bez většího ohlasu. Velkou literární událostí se stalo vydání Zápisků z mrtvého domu (poprvé v plném znění vyšlo v časopise Vremja, (Čas, 1861_1862). Novátorské dílo, popisující autorovy zkušenosti z vězení, ohromilo čtenáře v Rusku a získalo uznání kritiky. Kromě beletrie se věnoval i novinářské práci. Společně s bratrem Fjodorem vydával měsíčník Vremja a po jeho zákazu od roku 1864 Epocha. Na stránkách těchto časopisů se objevila další Dostojevského díla jako Ponížení a uražení (1861), Špatná anekdota (1862), Zimní poznámky o letních dojmech (1863) a Zápisky z podzemí (1864). Epocha nikdy nedosáhla komerčního úspěchu jako Vremja a byla těžce zadlužená.

V létě 1862 podnikl Dostojevskij svou první zahraniční cestu po západní Evropě. Navzdory skutečnosti, že hlavním účelem cesty byla léčba v německých lázních, v Baden-Badenu spisovatel podlehl hráčské vášni, která mu přinášela neustálé problémy s penězi. Do kasin v Německu se vracel opakovaně několik let. Naposledy hrál ruletu ve Wiesbadenu 16. dubna 1871, kdy po prohře konečně svou vášeň přemohl. V románu Hráč (1866) Dostojevskij popsal nejen svou závislost na hře, ale také zklamání z komplikovaného milostného vztahu s mladou spisovatelkou Apollinarií (Polinou) Suslovovou. Své dojmy z cest po Evropě, úvahy o buržoazní civilizaci i ideálech Velké francouzské revoluce popsal v sérii osmi filozofických esejů Zimní poznámky k letním dojmům. Jeho dřívější sympatie k západu ochladly, pochopil, že morální úroveň zdejší společnosti je špatná. Neuznával racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví a příliš velké sebevědomí. Naopak se posílilo jeho národní uvědomění a přesvědčení o nutnosti samostatného rozvoje ruského života. Požadoval návrat k patriarchálním základům národního života, usiloval o proměnu Ruska. Potřebu změny viděl v jedinci a jeho návratu k pokoře. Význam shledával také v návratu k ruským tradicím, čímž si získal carovu přízeň a úctu. Snažil se ubránit důsledkům moderních civilizačních procesů. K sebevraždám a k despotismu docházelo podle Dostojevského zejména vinou ztráty náboženské opory a přehnaného individualismu. Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů, radikálního převratu se ale bál. vlevo|náhled|Dostojevského manželka Anna s dětmi Fjodorem a Ljubov V roce 1864 zemřela spisovatelova manželka a starší bratr. Šest měsíců po jeho smrti bylo ukončeno vydávání časopisu Epocha. Poté, co Dostojevskij převzal odpovědnost za dluhové závazky Epochy a dostal se do finančních potíží, byl nucen souhlasit s tíživými podmínkami smlouvy o vydání svých sebraných spisů s nakladatelem F. T. Stellovským. V letech 1865 až 1870 vydal Stellovskij kompletní sbírku Dostojevského děl ve 4 svazcích. V roce 1865 začal pracovat na románu Zločin a trest, který byl v průběhu následujícího roku publikován v časopise Russian Herald. Aby dodržel smlouvu se Stelovským, musel dodat do konce roku 1866 nový román. V časové tísni napsal v říjnu 1866 během 26 dní román Hráč za pomoci stenografky Anny Snitkinové, která se v únoru 1867 stala jeho druhou manželkou. V té době se Dostojevskij potýkal s vážnými finančními potížemi, protože kromě splácení dluhů věřitelům podporoval svého nevlastního syna z prvního manželství Pavla Isajeva a pomáhal rodině svého staršího bratra. Dostojevskij navíc neuměl zacházet s penězi. Za těchto okolností manželka vzala správu rodinných finančních záležitostí do vlastních rukou a chránila spisovatele před věřiteli. Dala do zástavy i své věno. Před věřiteli se uchýlil i s rodinou do ciziny, kde vznikly romány Idiot (1868) a Běsi (1871–1872) a řada povídek. náhled|Dostojevského muzeum v obci Stará Russa Dostojevskij měl z manželství s Annou Snitkinovou čtyři děti:

dcera Soňa (1868–1868) se narodila v Ženevě, o několik měsíců později zemřela dcera Ljubov (1869–1926) se narodila v Drážďanech syn Fjodor (1871–1922) se narodil v Petrohradě syn Alexej (1875–1878) se narodil ve městě Stará Russa v Novgorodské oblasti, kde rodina trávila od roku 1871 letní pobyty

Období tvůrčí aktivity a veřejného uznání Do Petrohradu se vrátil v červenci 1871 po čtyřletém pobytu v zahraničí. Následující léta byla obdobím rodinného štěstí i plodné tvůrčí aktivity. V letech 1873–1874 byl redaktorem konzervativního časopisu Občan (Graždanin). V tomto období se zformovalo jeho kritické vnímání buržoazně-liberálních hodnot. Dostojevského úvahy na toto téma se odrazily v románech Výrostek (1875), Bratři Karamazovi (1879–1880) a filozoficko-literárním časopise Deník spisovatele, který vydával v letech 1876–1877 a 1880–1881. Časopis se těšil velké oblibě, což zvyšovalo vliv jeho autora na veřejné mínění. Dostojevskij byl v Rusku uznávanou osobností, jeho láska k mládeži, národu a vlasti mu získala nejvíc příznivců mezi mládeží. V roce 1878 byl zvolen členem korespondentem Ruské akademie věd. Na shromáždění u příležitosti odhalení Puškinova pomníku v červnu 1880 pronesl svůj slavný projev, v němž Puškina označil za velkého světového básníka, úzce spojeného s ruským národem. Společnost milovníků ruské literatury jednomyslně zvolila Dostojevského svým čestným členem a korunovala ho obrovským vavřínovým věncem. Puškinova řeč znamenala vrchol Dostojevského popularity. Spisovatelova literární sláva dosáhla vrcholu v průběhu vydávání románu Bratři Karamazovi, který však již nestačil dokončit. náhled|Dostojevského hrob na Tichvinském hřbitově v Petrohradě

Smrt a pohřeb Dostojevskij trpěl chronickou plicní chorobou, která byla příčinou jeho úmrtí 9. února (28. lednagreg.) 1881 ve věku 60 let. Zemřel ve svém bytě v Petrohradě na Kuzněcovské ulici a po zprávě o jeho smrti se s ním přišly rozloučit davy lidí. Pohřeb se konal o tři dny později, v dlouhém průvodu nesli muži rakev na ramenou až na Tichvinský hřbitov.

Dostojevskij věnoval svůj poslední román Bratři Karamazovi své ženě. Po spisovatelově smrti Anna Grigorjevna shromáždila dokumenty týkající se života a díla Dostojevského, vydala jeho díla a připravila své deníky a paměti k vydání.

Dům ve Staré Russi, kde Dostojevský s rodinou pobýval v letních měsících, byl přeměněn na muzeum a je přístupný veřejnosti. Další muzea F. M. Dostojevského se nacházejí v Moskvě, Petrohradě, Omsku, Novokuzněcku a ve vesnici Darovoje.

Filozofické názory